Postřehy a souhrn trasy:
- Poslední etapa – 10.5 km
- Prudké stoupání těsně před Capileirou
- Pokud hodláš strávit čas v Capileiře, rezervuj si ubytování předem (vcelku rušné městečko)
Je to tady…Konec. Poslední den našeho treku. Do Capilery – městečka, ve kterém jsme naši nezapomenutelnou výpravu zahájili, nám chybí pouze 10.5 km. Na jednu stranu je mi smutno, že už to končí, na druhou stranu se samozřejmě těším na některé vymoženosti civilizace – třeba sprchu, pokoj s ramínkama a bez štěnic, restauraci a tak trochu i na postel. Moje nafukovací karimatka je sice skvělá, ale matrace je matrace.
Naposled si užívám svůj oblíbený ranní rituál – pohled na postupně blednoucí oranžovou oblohu s kávou v ruce. Zatímco Tomáš ještě chrní, píšu deník a chvíli i kreslím. Dnešní ráno bude nejspíš naše nejlínější vůbec. Koneckonců nemáme kam spěchat….jedině snad na pořádný oběd. A na ten se teda sakra těšíme!
Trail nám na poslední den přichystal doslova pohádkovou cestu okolo průzračného potůčku. Procházíme kouzelným lesíkem – alejí vzrostlých stromů, jejichž košaté koruny se sklání nad našimi hlavami. Mnohé z nich vypadají jakoby živě, skoro až lidsky. Často v některém z kmenů zahlédnu i obličej. Vypadají jako Enti. Skoro čekám, že se některý z nich pohne a promluví. Navečer by to tu mohlo nahánět hrůzu, ale teď, za slunečního svitu, to působí spíš magicky. Něco tady ale nehraje, běhá mi hlavou. Počkat. To ten potok. Je na něm něco divnýho. „Ale vždyť on teče do kopce, vidíš to!?“, vyhrknu nahlas. „A jo“, přitakává Tomáš. Tak to je haluz. Klame nás snad zrak?
Několikrát se ztrácíme. Poprvé je to sranda. Podruhé jsem trochu mrzutá. Potřetí už mi to přijde jako zlý sen. Zbytečně si zacházíme a plýtváme tak drahocennými zbytky energie. Za malou chvíli se v dohledu objevuje náš cíl – bílé městečko Capileira. Jásám. Najednou zase oplývám novou energií. Vypadá to blízko (ale není). Mám pocit, že už tam jsme (ale nejsme). Jak se ukáže během následující hodiny, ty poslední kilometry si budeme muset ještě pěkně odmakat. Jsme sice v přibližně stejné nadmořské výšce jako Capileira, nicméně cesta k ní vede přes údolí. Čeká nás ještě bezmála 400 m sestup a výstup.
Začíná na mě doléhat vyčerpání. Mám dojem, že mé tělo polevuje. Zřejmě v tom hraje roli vědomí, že už jsme téměř na konci. Vsadím se, že kdybychom měli před sebou ještě třeba 60 km, cítila bych se paradoxně líp. Klesáme obtížným kamenitým terénem. Každý krok je nesmírně vyčerpávající. V hlavě si neustále dokola opakuju: „když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš…“. Do Capileiry zbývají 2 km. Přísahám, že jsou to ty nejtěžší 2 km celého trailu. Nemůžu jít, nemůžu dýchat. Nohy mě odmítají poslouchat. Plíce jako by nebyly schopny dodávat tělu dostatek kyslíku. V polovině finálního stoupáku se zastavuji. Tentokrát nenadávám kopci, ale spíš sama sobě. Začínám chápat, jak je možné, že někdo vzdá výstup na Everest pouhých pár metrů pod vrcholem. Hni se, Kristýno! Když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš…. Kousnu se a jdu dál. Zatímco tady vypouštím duši, Tomáš už nejspíš dávno čeká v cíli. Nepříjemné stoupání je čím dál prudší. Pot ze mě odkapává na všechny strany a srdce mi asi brzy vyskočí z hrudi.
A pak konečně…KONEČNĚ…zahlédnu ceduli zaslíbenou. Poslední žlutozelenou ceduli na vstupu do Capileiry. Tak jsme to dokázali! 315 km, 16 dní – celý Sulayr trail pokořen! A stálo to za to. Teď už nás čeká jen to příjemné – naběhnout do obchodu, nacpat se džusem a čokoládou, najít restauraci se zahrádkou, jíst, ubytovat se, osprchovat se, spát, znovu jíst, znovu spát.
Na pozdní oběd jsme skončili v Jardín de Sabores (Zahrada chutí). Velmi příjemné místo s parádní velkou zahradou, milou obsluhou a přátelským psíkem poflakujícím se kolem stolů. Připravují zde typické španělské speciality a indické pokrmy. Zvládli jsme polévku, hlavní chod i dezert a celkem jsme tam nechali €72. No hlad byl veliký (a žízeň taky). Ubytovali jsme se v hostelu Ruta de las Nieves (Sněhová cesta), který jsme rezervovali den předem (včera ze stanu v kempu Puente Palo) a na večeři zašli do jednoho z místních tapas barů na masovo-sýrové tapas a výborné červené víno. Původně jsem už dnes neplánovala po obřím obědě nic jíst, nicméně jak dobře víme, plány vždy nevychází.
Capileira je vcelku turistické městečko a večer je tu živo. Do baru jsme přišli jako jedni z prvních. Zanedlouho se však zaplnil tak, že nově příchozí si již neměli kam sednout. Vždy, když jsme v cizině, rychle si zvykneme, že nám nikdo nerozumí a můžeme si říkat co chceme a kde chceme. Jen zapomínáme, že Češi jsou velcí cestovatelé a jsou tak nějak všude. Zrovna když rozvíjíme diskusi o technikách čurání v přírodě, osloví nás od nedalekého stolu český pár s prosbou o fotku. No bezva. Takže celou dobu tady někdo těm našim ovíněným plkům rozumí. Prohodíme s Čechy pár slov a pomalu se odebereme zpět do hostelu. Koneckonců máme co dospávat…
Hopeful Wanderer 