(Loučení)
Ráno prší. Naštěstí přestane alespoň na balení stanu. To se rozhodně cení. Přelézáme sedlo Collado de Brazato, které jsme včera už nezvládli a slézáme dolů přes suťovisko, který mi dává zabrat víc, než kdejaký úsek s řetězy. Hned dvakrát “kontrolovaně” padám a málem si lámu hůlku. V suťovém poli jsou ty trekový hole tak trochu k ničemu. Spíš si je člověk zláme, než že by mu pomáhaly…
Cesta dál pak naštěstí pokračuje už klasickým alpský údolím s azurovýma vodama a spoustou svišťů.
Docela ženeme, abychom byli co nejdřív na Refugiu San Bujaruelo, kde jsme se chtěli konečně pořádně najíst. No úplně nám to nevyšlo. Tady ve Španělsku totiž běžné otevírají kuchyň až tak kolem 13-14.00. My jsme dorazili kolem poledne a v hladovým nájezdu jsme se nacpali nějakou plněnou bagetou a tortillou, co měli na baru. K tomu ovšem nechyběla klasicky cerveza, radler a vino tinto…
Od Refugia pokračujeme příjemnou pěšinkou kolem křišťálově průzračné, na síle nabírající Rio Ara. Dopřáváme si i rychlé osvěžení těsně před tím, než zaleze slunce.
Pak už nabíráme slušné tempo a zanedlouho jsme u rozcestníku, na kterém sejdeme z GR11 a odpočíme do městečka Torla-Ordesa. Tady Tomášova cesta končí, zatímco já se tady pozítří napojím zpět na trail a půjdu dál…ovšem už sama
Hopeful Wanderer 