Hopeful Wanderer

GR240 – SULAYR, DEN 8

Postřehy a souhrn trasy:

Abrucena – městečko ležící 5 km od kempu La Roza (lze v něm dokoupit zásoby)
Refugio na vrcholu Piedra Negra (2100 m.n.m.)
V Sierra Nevadě lze narazit na divočáky.

Probouzíme se v „našem“ kempu. Už neprší, ba naopak to vypadá na slunečný den. Snídáme u kempingového stolu a užíváme si impozantní pohled na zasněžené vrcholky. Musím říct, že pohled takhle zespoda a z uctivé vzdálenosti mi bohatě stačí. Na prodírání se sněhem se úplně necítím. Snídaně v dnešním pojetí znamená dojídání zbytků buráků v cukru, tedy posledního jídla, co nám ještě zbylo. Jak si tam tak debužírujeme, projede najednou okolo kempu bílé auto. No ne! Člověk!…Neuvěřitelné. A nejede sám. Koukám, že na zadních sedadlech se vezou 3 kozy.

Mise na dnešní den je jasná: seběhnout do 5 km vzdáleného městečka – Abrucena, dokoupit jídlo, dát si oběd, doběhnout zpět na trail a ujít ještě alespoň 10 km. No…to máme co dělat.

Moc tedy neotálíme a vyrážíme. Stan necháváme schnout postavený v kempu, budeme se vracet stejnou cestou, tak si ho tu vyzvedneme. Toho, že by nám ho někdo ukradl, se ani moc nebojíme. Batohy si bereme s sebou, abychom měli do čeho naložit zásoby a už si to štrádujeme po asfaltce do města. Převážná většina cesty vede bohužel po silnici. To je nepříjemné, ale nedá se s tím nic dělat.

*Sierra Nevada = Zasněžené pohoří….opravdu!*

Když se pod námi otevře údolí a výhled na Abrucenu, už z dálky vidíme, že toto město má daleko k malebnosti Capileiry či Pampaneiry (města, ze kterých jsme vycházeli). Mají tu parádní velký kostel a výhled na hory, ale to je tak všechno, co je tu parádní. Shodujeme se, že si připadáme spíš jako v nějaké zapadlé latinskoamerické vesnici. O to víc nás pobaví, když následně narazíme na posprejovanou zídku, na které je zvěčněno jméno Escobar. V městečku jsou asi 2 obchůdky sortimentem nápadně připomínající vietnamskou večerku na některé z českých vesnic. I navzdory omezenému výběru, pořizujeme spoustu jídla (cca. 5 kg na jednoho…ach, to zas bude ale těžký batoh!)

Vyhledáváme jednu z místních restaurací. No, to je asi silné slovo. Je to spíš zaflusaný tapas bar (alespoň sem s naším momentálním vzhledem zapadneme) s hracím automatem a hojným počtem místních štamgastů a neuvěřitelnou ženskou za pultem. To je Mujer (žena) s velkým M. Ztělesnění španělské nátury – hlučná, temperamentní a patřičně od rány. Celý dojem ještě dokresluje její opálená pleť, tmavé vlasy a hnědé oči. Nejprve srovná do latě nás a pak všechny chlapy u piva. Celou dobu pak posloucháme, jak s nimi vede zapálené diskuse. Sedáme si ven a objednáváme od každého tapas jedno, vino tinto (červené víno) a cervezu (pivo). Všechny tapas jsou tak trochu na jedno brdo. Kus něčeho (např. chorizo, burger, vajíčko, kotleta…) mezi 2 rozpečenýma bagetama. Pokud by to někomu nejelo, může si na to nalít litr kečupu. Žádný zázrak, ale je to jídlo. A to se počítá! Během toho, co jíme, se v baru střídá spousta lidí. Někteří odcházejí, noví přicházejí. Občas někdo vyjde ven na cigárko. A všichni na nás koukají jak na mimozemšťany. Mám pocit, že tu nejsou moc zvyklí na turisty a už vůbec ne na cizince. Nebo snad už až tolik smrdíme? Nevím…Každopádně jsme pro ně velká atrakce. A oni pro nás ostatně taky, tak je to fér.

Přestože se nám moc nechce (víno tu mají dobré), je čas zvednout kotvy. Než se vůbec dostaneme zpátky na trail, musíme překonat 5-ti kilometrový pochod do kopce po silnici zpět do kempu La Roza. Co si budeme povídat, není to nic extra příjemného. „Kdyby se nám tak podařilo někoho stopnout“, pomyslím si. Kráčíme vzhůru a najednou se za námi vynoří bíla Dacia – na silnici, kde za celé ráno projela asi tak 2 auta a jeden uprděný moped. Takovou šanci si nemůžeme nechat ujít. Jen tak z hecu zvedám palec, ale auto nás jen předjíždí. Zanedlouho však začne brzdit, až do zastavení. Náhoda? Když přijdeme blíže zjistíme, že za volantem je jeden z návštěvníků tapas baru. Taky nás poznal. A shodou okolností jede do La Rozy. Veze nás a já se snažím vést konverzaci. Jezdí prý rád do kempu grilovat (jo, na těch grilech, na kterých se nesmí rozdělávat oheň) a pozorovat hory. Když nás vysazuje, moc mu děkujeme a jdeme balit stan. Paráda! Ušetřili jsme spoustu času i energie.

Zanedlouho již zase plně naloženi šlapeme po trailu. Následující etapa má pouhých 11 km, ale s 800 m převýšením. Potkáváme stádo koz i s bačou a jeho autem. Bača je opět velmi hovorný. Ptá se nás odkud kam jdeme a kde budeme spát. Když řekneme, že míříme na vrchol Piedra Negra a budeme spát venku tam, kde to půjde, věnuje nám velmi ustaraný pohled. „Jako nahoře?“, ukazuje. „Ale vždyť je tam zima!“. Uklidňuji ho, že si nějak poradíme. Jeho starost je dojemná. Přemlouvá nás, ať alespoň spíme v refugiu, které by se mělo nacházet na Piedra Negra. No, uvidíme….po zkušenosti s tím prvním by situace musela být hodně zoufalá. Jak s ním tak konverzujeme, všimnu si nedaleko zaparkovaného auta. „Ale vždyť to je to auto z rána, ve kterém se v kufru vezly 3 kozy!“, vykřiknu. „4“, opravuje mě bača a společně se smějeme.

Jdeme dál. Stoupáme čím dál výš a výš a já si uvědomuju, že míříme přímo do náručí sněhu. TOHO SNĚHU, od kterého jsem si chtěla držet odstup. Když vylezeme nahoru, ocitneme se na mýtince na kopci. Rozhlížíme se, fotíme a v tu chvíli se stane něco nečekaného. Asi 50 m od nás proběhne bachyně se 3 selátky. Můj výraz, když je zahlédnu, je kombinací úchvatu a vyděšení. Ve všech lesích, kterými následně procházíme, dělám od této chvíle patřičný bugr, aby o nás případná další prasata věděla a nelekla se. Dokončujeme onu 11 km etapu a hledáme refugio, které zmiňoval bača. Alespoň bychom se podívali, jak to tam vypadá. Nemůžeme jej ale najít. Stmívá se, je mlha, zima a pršo-sněží. Tomáš chce jít ještě dál, já už bych radši zakempila. Není ale moc kde…Sestupujeme tedy ještě asi 500 m z kopce a já už toho mám dost, tak začínám lehce zuřit. Nakonec Tomáš nachází příhodný plácek na okraji lesa, kde potmě stavíme stan. Den ukončujeme kvalitní vyváženou večeří. Oba máme neukojitelný sugar-craving (touhu po cukru), tak se cpeme croissantama s čokoládou a jako přílohu k nim přikusujeme další čokoládu. To s vámi udělá 8 dní chození.

Předešlý den

Zpět na menu

Další den

Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 8

Key lessons learned and trip summary:

Abrucena – town 5 km far from La Roza campsite (resupply possibility)
Refugio at the Piedra Negra (2100 m.a.s.l.)
Prepare yourself for a possible wild boar encounter

We wake up at „our“ camp. It’s not raining anymore. On the contrary, it looks like a sunny day ahead. We are eating breakfast at the camping table while enjoying the impressive views of the snowy mountain peaks. Observing the peaks from down below – keeping the safe distance is all I need at the moment. I don’t feel like slushing through the snow. Breakfast today is composed of few leftover sugar coated peanuts (being the last food we have left). As we are sitting there, enjoying ourselves, a white car suddenly passes by the camp. Human being!…Unbelievable. And he’s not alone. I can see 3 white goats on the back seats of the car.

*Drying out the tent at La Roza campsite*…

The mission for today is clear: run to Abrucena – a town which lies 5 km far from La Roza campsite, buy food, have lunch, run back to the trail and walk at least 10 km. Well…that’s an ambitious plan.

We leave the tent behind (in the camp) to let it dry. We don’t think it’s very likely that someone would steel it, therefore we don’t worry too much about it. We do carry the backpacks with us though. After all, we will need to put all the food we buy into something. Without further delay we are on the way to Abrucena, walking (rather than running¨) the asphalt road. Not the nicest experience but there’s no way around it.

*Sierra Nevada = Snowy mountain range….indeed!*

When a view of Abrucena opens in front of us, we can see immediately that this town lacks the coziness of Capileira or Pampaneira (the towns we departed from). There is a cool church and a cool mountain view but that’s all. We agree that it resembles a sunken Latin-American village. The more we elaborate on this, the funnier it gets when we notice the name Escobar sprayed on the hedge next to the road. There are 2 small stores comparable in product range to a Vietnamese store typically found in villages around Czechia. Despite the limited selection, we buy tons of food (around 5 kg per person…oh, the pack is going to be heavy again).

We head to one of local restaurants. Well, it’s more like a fusty tapas bar (at least we will fit in) with a slot-machine and few barflies enjoying their Wednesday morning bier or two. The barmaid is incredible. She’s a Mujer (woman) with capital M. The embodiment of Spanish temperament – loud, vivid, assertive, authoritative. Her sun-tanned skin, short dark hair and brown eyes only fine-tune the overall image. We sit outside, order one of each tapa, vino tinto (red wine) and cerveza (beer) and listen to the passionate discussions going on between the woman and the barflies. All the tapas are very much the same – a piece of something (chorizo, burger, egg, pork chop) on a toasted baguette. You don’t like it? Perhaps a litre of ketchup will help. Not the greatest dish ever but it’s food. And that counts! As we eat, many people come and go. But they all have something in common. They stare at us like they’ve never seen a tourist. Or do we smell that bad already? I don’t know. Anyways, seems like for some reason we are the main point of attraction here.

We don’t want to but it’s time to move on. Before we even get back to trail, we have a 5 km road walk to take. Nothing enjoyable. “If only we could hitch-hike”, I think to myself. As we walk up the hill a white Dacia appears behind us. Given that we met 2 cars and one creaking moped on this road throughout the whole morning, this is a chance we can’t miss. I dare to stick out my thumb but the car just passes by. But…after a while it starts slowing down and stops. Coincidence? When we approach the driver, we find out that he’s one of the tapas bar guests. And surprisingly he’s heading to La Roza. I try to lead the conversation while we ride. I learn that he likes to come to La Roza for BBQ and mountain views. When he drops us off, we thank him and go pack our tent. Awesome! We have saved quite some time and energy.

We are back on trail – fully loaded. The next stage is only 11 km long but there is 800 m ascend. We meet another goat herd together with the herdsman. He’s also a talkative fellow. He asks where we come from, where we are heading and where we plan to sleep. When we say that we want to arrive to Piedra Negra still today and that we will sleep wherever it will be convenient, he glances at us worriedly. “Up there?”, he asks pointing at the mountains. “But it’s cold out there!“. I calm him down claiming that we can look after ourselves. His concern is touching. He tries to convince us to sleep in the refugio at the Piedra Negra. We’ll see. After the first refugio experience I would rather pass. But should the situation be critical…During our chat I notice a car parked nearby. „That’s the car we saw in the morning with 3 goats on the back seat!“, I shout out. „4“, the herdsman corrects me and we laugh together.

We continue. As we get higher and higher, I start to realize that we are heading right into the snow. THE SNOW I wanted to keep a safe distance from. When we climb all the way up, we find ourselves on a glade at the top of the hill. We stop to look around and take some pictures when suddenly something unexpected happens. Just around 50 m far from us a wild sow with 3 piglets run by. My facial expression at that moment must be a combination of fright and astonishment. From now on, I make a noise in every wood we cross to let every wild boar know we are here. We finish the 11 km stage and search for refugio just to see how it looks. It’s getting dark, cold, foggy and rainy/snowy. I would like to set up a camp but there’s no suitable spot and we can’t find the shelter either. Thomas wants to go further. We descend and after another 500 m or so we finally find a good spot at the edge of the forest. I was already getting a bit furious. We set up a tent in the dark and finish the day off with a high-quality balanced dinner. For some reason we’re suffering from a terrible sugar-craving. Both of us. And so we stuff ourselves with chocolate croissants together with another chocolate as a side dish. That’s what 8 days of hiking do to you.

Previous day

Back to the list

Next day

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 7

Postřehy a souhrn trasy:

Nouzouvý přístřešek (Refugio) na vrcholu La Polarda (2180 m.n.m.)
Zdolání 1/2 trailu (překročení hranice z jihu na sever)
Možnost bezplatného přenocování v kempu La Roza

Budíme se do šedi. Vypadá to, že je tak 6.00 ráno, zatímco je 8.00. „Už je regulérní ráno“, prohlásím. „Všechno nejlepší!“. Tomáš má dnes narozky, tak to musíme oslavit. Nejspíš tím, že si místo umělých instantních těstovin dáme třeba nějakou mňamku od Sea to Summit. A třeba dojde i na tu malou lahvičku Tatratea, co s sebou od začátku nesu. Na dnešní noc byl hlášen déšť, dostavil se až v 5.00 ráno. Během balení nám ale samozřejmě prší. Balíme tedy mokrý stan. Když vyrážíme, mraky jsou již trochu protrhané. Brzy se rychle zahříváme při výživném stoupání. Je hustá mlha a pořád střídavě prší / mrholí. Pořád. Úplně pořád. Non-stop. Začíná to být popravdě trochu opruz.

Všechno špatný je ale k něčemu dobrý. Skoro se nezastavujeme (není totiž nic vidět a čím se kochat) a ženeme dál a dál. U dobírání vody vymrzneme, pak se zase zahřejeme. U oběda vymrzneme, pak se zase zahřejeme a tak pořád dokola. Na oběd jsme kvůli dešti zalezli do nouzového úkrytu (Refugio) u kopce La Polarda. Zde také končí další oficiální etapa.

Podobných přístřešků je na trailu hned několik. Jsou to kamenné boudy určené primárně na přenocování. Je v nich zpravidla krb, kde je možné si rozdělat oheň. Žádnou útulnou chatičku ale nečekejte. Spíš vojenský bunkr. Když jsme vešli dovnitř, hned se chtělo mi chtělo zase rychle utéct pryč. Kdysi bílé, teď místy černé zašlé stěny očouzené od ohně a počmárané různými vzkazy a malůvkami. Patřičně zaprášený a špinavý dřevěný stůl, který už asi zažil leccos. Rozsypané odpadky. Teď ale zdaleka to nejhorší – stovky a stovky mrtvých tělíček (housenek? červů?) zkrátka nějaké havěti nahromaděné v každém koutě místnosti. No skoro mě přešla chuť k jídlu. Ale alespoň máme střechu nad hlavou. Jsme zhruba ve 2000 m.n.m. a venku momentálně padají trakaře. No ne úplně trakaře, ale krupky zmrzlého sněhu. To ale vcelku stačí na to, aby se člověku chtělo někam zalézt.

Ú*tulný interiér refugia….opravdu jen pro případ nouze*

Ještě po cestě sem jsme koketovali s myšlenkou, že bychom v shelteru přenocovali. To už ale rozhodně nepřichází v úvahu. Nezbývá než se vydat zpět do zimy a pokračovat dál. Odpoledne nás čekal především sestup pečlivě vyšlapaných výškových metrů. „Tak jak si užíváš narozeninový den?“, ptám se, zatímco mi po obličeji stékají kapky studené vody. „Takový narozky jsi ještě nezažil, co?“. Když nic jiného, uděláme ti alespoň epické památeční foto.

Procházíme hezkým borovým lesíkem a pak to přijde. Na kluzkém jehličí mi podjíždí noha a PODRUHÉ si zvrtávám levý kotník. Hroutím se k zemi a opět se neubráním slzám a vzteku. Já jsem ale střevo! Utahuji již uvázaný obvaz a jde se dál. Vytrvale prší. Kolem 5. hodiny už bychom se rádi utábořili. Nicméně není kde. Sestupujeme malým úzkým lesíkem a co chvíli narážíme na cyklostezku. Všude je to z kopce a všude je na nás z cesty příliš vidět. Dle mapy bychom ale za dalších 5 km měli dojít do jakéhosi kempu – La Roza. Google píše, že mají otevřeno non-stop (24/7, 12 měsíců v roce)….Hmm…podivné, ale třeba tam bude i hospoda! Tato myšlenka nás tak nadchne, že nasadíme vražedné tempo a uháníme v dešti dál.

Cestou si neustále zpíváme, vymýšlíme nesmyslné básničky a rýmovačky, citujeme reklamy. Asi už nám trochu hrabe. To s vámi udělá 5 dní mimo civilizaci. Narážíme na pramen, ve kterém se topí ropucha. Zachraňujeme ji. Je to výjev jako z pohádky. Jen škoda, že ji Tomáš odmítl políbit.

V kempu La Roza končí další oficiální etapa. Jsme tady z toho docela příjemně překvapeni. Hospoda tu sice není (a stejně tak žádná živá duše), ale je tu záchod a tekoucí voda. Dále stoly, grily, na kterých se nesmí rozdělávat oheň (#todározum), hřiště a prolézačky pro děti. To vše zdarma k dispozici po celý rok. Nejspíš kemp vybudovali společně s trailem. Také oceňujeme jeho strategickou polohu – zhruba 5 km odsud dolů po silnici se nachází městečko Abrucena, kam zítra seběhneme, abychom doplnili zásoby. Díky své blízkosti k civilizaci a vzhledem k tomu, že se tu dá parkovat, by se La Roza dala považovat za další příhodný výchozí bod pro Sulayr trail (ač oficiálně jím není).

My to tu máme celé pro sebe. Po dlouhé době večeříme u stolu jako lidi. Vaříme výborné kuřecí od Sea to Summit nabité bílkovinami a „Zázračný horský elixír“ – tedy černý čaj svařený s Tatratea a několika tajnými surovinami pro načerpání síly na druhou polovinu. Ano, dnes jsme překročili pomyslnou hranici z jižní strany na severní stranu Sierry Nevady a jsme tedy za polovinou! Jupííí!

Předešlý den

Zpět na menu

Další den

Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 7

Key lessons learned and trip summary:

Emergency shelter (Refugio) at the La Polarda peak (2180 m.a.s.l.)
Midpoint of the trail reached (the border between southern and northern hillside crossed)
Free overnight camping at La Roza camping site

We’re waking up to grey. It seems like it’s 6 am while it’s actually 8 am. „It’s morning already“, I announce. „Happy birthday!“ It’s Thomas’ birthday today! We will have to celebrate somehow. Probably we’ll make something fancy for dinner – for instance a tasty outdoor dish from Sea to Summit instead of artificial instant pasta of unknown origin and content. Perhaps also the tiny bottle of Tatratea (strong Slovak liquor), that I have been carrying the whole time, will serve its purpose today. It was supposed to rain tonight but the rain only started at around 5 am. It rains during the packing of course, so we must pack a wet tent. We start by ascending and so we get warmed up rather quickly. The weather is damp, thick fog surrounds us and it rains or drizzles constantly. Non-stop. All the time. All the fucking time. It’s getting annoying I have to say.

Every cloud has a silver lining, right? Since there’s nothing to see today, we make almost no stops and move forward. We freeze when filtering the water and become warm again afterwards. We freeze during the lunch and become warm afterwards and again and again. Due to the weather conditions, we chose to have a lunch in the emergency shelter (Refugio) which can be found on the peak – La Polarda. The official stage of the trail ends here as well.

There are a couple of similar shelters on the trail. Typically, it is a stoney cabin intended for an overnight stay when needed. There’s usually a fireplace. Do not expect a cozy hut though. It’s more like a military bunker. When we entered the place, I immediately wanted to get out again. Once white, now dingy walls scrawled over with doodles, messages and swear-words. Wooden table, that has probably witnessed a lot, all covered in dust. Garbage. But the worst thing of all – hundreds and hundreds of tiny dead bodies (of caterpillars? worms?) in short some sort of creepy-crawlies piled up in every corner of the room. I almost lost my appetite. Well…. Bagger’s can’t be choosers, I guess. At least we have a roof over our heads. We are in 2000 m.a.s.l. and it’s raining cats and dogs outside. Well, not exactly cat and dogs but the hailstones of frozen snow. Anyways, it’s enough to make one want to hide somewhere inside.

*Cozy* *interior of the refugio….only for emergency indeed*

Before we reached the shelter, we were considering staying in it for tonight. That’s no longer an option now. No way! We can only get out and continue. There’s a long descend in front of us now. “How are you enjoying your birthday?”, I ask while the cold raindrops keep falling on my face. “What a dream day, right?” At least we will make you an epic memorable photo.

*Birthyear 93 at 1993 meters above sea level*

We’re walking through a nice pine wood and here it comes again. My leg slips on the slippery needles and I sprain my left ankle for the SECOND TIME! I fall to the ground and can’t fight back the tears and the rage. What an idiot I am! I tighten up the bandage that I already have on that ankle and continue. It rains steadily. At around 5 pm we would like to set up a camp already. But there’s no place to do so. We are either in a narrow wood too close to a path or on the path itself. In any case there’s no flat spot that would be out of sight. According to the map we should arrive to a campsite – La Roza in 5 km or so. Google says it is opened non-stop (24/7, 12 months of the year)…Mmmm…weird. But what if there is a pub? That thought fills us with such enthusiasm that we set a hot pace and rush ahead.

We sing, make up random nonsense rhymes, cite TV commercials on the way. We’re probably going crazy already. That’s what 5 days off-grid do to you. We encounter a pond with a drowning frog. We save her. That’s like a fairy-tale scene. It’s a pity that Thomas refused to kiss her.

La Roza campsite is a pleasant surprise. It’s also the end of another official trail stage. There is no pub and no one around but there is a toilette and running water. Furthermore, there are camp tables, barbeques on which setting up a fire is prohibited (#makessense), playing field and jungle gym for kids. All is free of charge and available through the whole year. The camp was probably established together with the trail. We also appreciate its strategic location – there is a small town called Abrucena just 5 km down the road. We plan to go there tomorrow in order to resupply. Given its proximity to civilization and the parking possibility at La Roza, it could be considered as an additional suitable starting point for the Sulayr trail (even though it is not an official one).

We got the whole camp for ourselves. After a long time, we eat like humans – at the table. We make a delicious chicken dish loaded with protein from Sea to Summit and prepare our special recipe – „Magical mountain potion“. It’s a black tea mulled with Tatratea liquor and few secret ingrediencies and it is supposed to give us strength for the second half of the trail. Yes! Today we crossed the notional border between southern and northern hillside of Sierra Nevada and so we have reached the midpoint of the trail. Yeeeey!

Previous day

Back to the list

Next day

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 6

Postřehy a souhrn trasy:

Pokud sem jedeš v říjnu, přibal si teplé oblečení
Na této etapě si užiješ hodně stoupání
Mohlo by se hodit: “Disculpe pero no comprendo (bien)” (Promiňte, ale nerozumím (moc dobře))

„Ty krááso!“ vyhrknu. „Co je?“, ptá se Tomáš rozespale. „Trochu kosa“. Vystrčím hlavu ze stanu a zjišťuju, že je celý pokrytý jinovatkou. A vrchol hory naproti přes údolí se přes noc zabarvil bíle – hustý! Trošku šok v porovnání s tím horkem, které jsme tu zatím zažívali. „Tak to asi vysvětluje, proč mi byla včera při usínání taková zima. Muselo být pod nulou“, přemýšlím nahlas.

Navzdory doporučení výrobce vařím kafe přímo v předsíňce našeho miniaturního stanu. Rozhodně se mi nechce vylézat do té zimy. Balení je dost nepříjemné. Mám na sobě asi úplně všechno, co můžu mít. Teď jsem opravdu ráda, že jsem si přibalila mikinu, péřovou bundu i čepici, přestože jsem si myslela, že je nevyužiju. Vyrážíme v 9.45. Asi po půl hodině chůze jsme dostatečně zahřátí na to, abychom sundali pár vrstev. Já si ještě gaffou spravuji sluneční brýle (mimochodem jenom proto, aby mi je zanedlouho rozdupalo stádo ovcí).

To bylo vcelku vtipné setkání. Kráčíme si po úzké pěšince a najednou zaslechneme zvonce. Tentokrát v těsné blízkosti. Zanedlouho se ze zatáčky před námi začnou vynořovat první kozy a ovce. Pod námi je sráz a rozhodně nechceme, aby zvířata v panice začala kvůli nám z toho srázu skákat, a tak se snažíme uhnout do stráně nad námi. Neúspěšně. Kozy si to namíří přímo tam, kam jsme se jim snažili uhnout. Za chvíli se zpoza rohu vynoří i bača. Je to vrásčitý opálený hovorný stařík v potrhaném svetru a gumákách. I přestože mu neustále dokola opakuji: „Disculpe pero no comprendo bien“ (promiňte, ale nerozumím) povídá a povídá. Prostě se rozhodl, že si s námi (teda spíš bez nás) pokecá a nic ho neodradí. „Usmívej se a kývej, usmívej se a kývej“, běhá mi hlavou. Jediné, co pochopím je, že se shání po svém psovi. Toho jsme ale nezahlédli. Když se dostatečně vypovídá, usměje se na nás žlutými zuby, mrkne na nás žlutým okem, prohlásí „Grááácia, ádio“ a jde dál. Přitom začne vydávat příšerné hororové skřeky. Nevím, jestli tak volá na toho psa nebo komunikuje se stádem. Bizár. Každopádně zaslechnout něco takového v noci, tak si stříknu do textilu.

Popojdeme asi 200 m a já si uvědomím, že nemám sluneční brýle. Sundala jsem si je, když jsme uhýbali ovcím a nechala je u cesty na kameni. Vracím se a zjišťuju, že jsou úplně napadrť. Takové super brýle značky Ron Bay za 50 Kč z Vietnamu! Budou mi chybět. Když si u potůčku v sedě na bobku dobírám vodu, zjišťuju, že už dvakrát nevoním. Bude to chtít spáchat alespoň nějakou hygienu.

Stoupáme do šíleného kopce. Zatím nejhorší a nejdelší stoupák za celou dobu – 400 m převýšení na necelých 2 km. Když úplně splavení vyšplháme na vrchol, jsou už 2 hodiny odpoledne. Hned jak trochu vychladneme, dostaví se hlad a protože nemůžeme najít žádné zajímavé místo, obědváme přímo na cestě. Svítí nám k tomu sluníčko a je to paráda. Po jídle tam ještě chvíli relaxujeme s nohama nahoře. Za celou dobu kolem nás nikdo neprojde ani neprojede.

Po 3. hodině vyrážíme zase na cestu. Dokončili jsme další oficiální etapu. Jdeme ale dál. Vše, co jsme nastoupali, teď zase slezeme (klasika). Procházíme okolo podivného sídla nějakého (nejspíš zarputilého) vlastence. Zahradu zdobí 3 španělské vlajky a minimálně 6 zuřivých psů neznámé rasy. Vypadají jako kříženci irského vlkodava, dobrmana a vlčáka s bílou srstí. Jsou obrovští, uštěkaní a jde z nich respekt. Už abychom byli pryč.

Nechybí další zastávka u lahodných ostružin a následně další stoupání. Dnešní etapa je co do lezení do kopců rozhodně výživná.

Lehce před 6. hodinou narážíme na ideální plácek pod vzrostlým stromem. O kousek dál se tyčí majestátní kaštanovník – Abuelo de Sierra Nevada (Dědeček Sierry Nevady). Prý již přežil války, pohromy, bouřky, nemoci a mnoho dalšího. Taky je to na něm znát. Tak snad přežije ještě i dnešní noc a nespadne na nás.

Předešlý den

Zpět na menu

Další den

Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 6

Key lessons learned and trip summary:

If you hike this trail in October, pack warm clothes
Prepare yourself for a lot of ascending on this stage
Useful phrase: “Disculpe pero no comprendo (bien)” (Sorry but I don’t understand (well))

„Oh my…!“, I blurt. „What’s up?“, Thomas asks drowsily. „It’s cold…a bit“ After I poke out of the tent, I find out that it is totally frosted. Furthermore, the peak of the mountain across the valley turned white overnight – cool! Considering the heat we have been experiencing so far, I’m a bit shocked. That explains why I felt so cold when falling asleep last night. The temperature must have dropped below zero, I’m thinking out loud.

Despite the recommendations of the manufacturer, I’m preparing a coffee right in the vestibule of our tiny little tent. I don’t feel like crawling out. Not yet. The packing is very uncomfortable. I’m dressed in everything I have but I’m still cold. All in all, I’m really glad that I took hoodie, feather jacket, hat and gloves with me even though I thought that I will never use them. We depart at 9.45. After half an hour we are warmed up enough so that we can take off few layers. I repair my sunglasses with gaffa tape (only so that I can have it trampled down by the sheep herd as it turned out few moments later).

That was quite a funny encounter. We’re walking a narrow path and suddenly we hear the bells. This time in a close proximity. Not long after first sheep and goats appear in the curve in front of us. There’s a steep below us and we don’t want those animals to panic and jump down and so we try to get out of their way to the slope above the path. Unsuccessfully. The goats are heading right in our direction – exactly to where we moved away. A minute later herdsman arrives. He’s a suntanned wrinkled talkative fellow dressed in shredded jersey and rubber boots. In spite of the fact that I keep repeating to him: „Disculpe pero no comprendo bien“ (sorry but I do not understand well) he talks and talks. He made up his mind – he will have a good chat today with (or without us) and obviously nothing can stop him. „Smile and nod, smile and nod“, I’m thinking. The only thing I manage to figure out is that he’s searching for his dog. We haven’t seen it. When he’s done talking, he smiles at us showing his yellow teeth, blinks with his yellow eye, says „Grááácia, ádio“ and off he goes. He starts making horrible horror shrieks. Not sure if he’s communicating with the herd or calling the dog. Bizarre. Anyways, if I heard something like that in the middle of the night, I would pee myself out of fear and terror.

After another 200 m I realize that I’m missing the sunglasses. I took them off when we met the sheep and left them on a rock next to the path. I go back and find them smashed into pieces. My awesome Ron Bay sunglasses for € 2 from Vietnam! I’ll miss them. When squatting to filter the water from the stream, I come to the conclusion that I don’t smell good anymore. Some hygiene will be needed.

We’re ascending. This is the longest and the cruellest climb so far – 400 m ascent in less than 2 km. We get to the top by 2 pm. When we cool down a little, the hunger comes. We can’t find any interesting place and so we just sit down by the road and eat. The sun is shining and we’re chilling. It’s fantastic! No one passes by the whole time.

After 3 pm it’s time to continue. We have finished another official stage of the trail.Our hike doesn’t end here though. We soon lose the elevation gain again. We pass by a very strange mansion owned by (likely a passionate) patriot. There are 3 big flapping Spanish flags and the house is guarded by at least 6 raging dogs of unknown breed. They look like crossbreed of Irish Wolfhound, Dobermann and German Shepherd but with white hair. They are huge, loudmouthed and respectful. We better keep going.

Another short blackberry break and up we go again. Today’s stage is all about ascending.

By 6 pm we come across a perfect camping spot under a grown tree. Few meters away a majestic chestnut-tree is raising from the ground. He’s called Abuelo de Sierra Nevada (The Grandfather of Sierra Nevada). Reportedly he survived wars, disasters, storms, winds, diseases and much worse. It’s indeed apparent that he has witnessed a lot, so I hope he can make it through one more night and not fall on us.

Previous day

Back to the list

Next day

Gallery

GR240 – SULAYR, DAY 5

Key lessons learned and trip summary:

It rains…even in dry Sierra Nevada
Pack enough food! The calorie outtake is huge and the hunger will come
Useful phrase: “¿Hay alguien por aquí?” (“Is anyone here?)”

I’m asleep – dreaming. I have a dream that I’m taking a hot shower. Ooooh…how enjoyable. Wait….But something’s wrong. As I’m slowly waking up, I quickly realize that the water pouring down on me is not hot but actually very cold and that instead of being in the shower, I’m actually outside sleeping under the stars with frozen nose and wet sleeping bag. Damn! It started raining at 2 am and continued until morning.

“Is it a regular morning yet?“, Thomas wakes up. „Probably yes“, I answer. „But it’s difficult to say”. All we can see all around us is grey mist. With a great dose of self-denial, I crawl out of the sleeping bag and pack my things as fast as I can. Everything is wet – sleeping bag, shoes even the backpack. The only things that survived are clothes and items in a drybag (waterproof bag). We are packing in the rain. As soon as we are finished, the rain lets up. Every cloud has a silver lining though – we broke a record for earliest departure. Slightly after nine we are already hiking the first mile.

My cravings are incoming! We are stopping on the first possible spot to make a coffee. As I’m taking out the necessary things, I hear Thomas say: „Look, we have a company“. I see 2 pairs of curious eyes looking at us from a small meadow next to our path. 2 horses came to check out strange visitors. They are just as soaked to the bone as we are. After the coffee break, we continue further. Foggy clouds are flowingin the valley underneath our path. Nevertheless, the first sunrays crashing through the black clouds can already be seen in the distance. Maybe it won’t be that bad after all.

At eleven we reach a stream with a camping table next to it. We fill the water supplies and I catch up on the morning hygiene routine that I skipped. It consists of cleaning the face with wet wipes, hair brushing, changing the sleeping shirt for the hiking shirt, putting on the deodorant. Thomas is a bit impatient already. It’s taking me quite long, I admit. We also have a second breakfast (tortilla with cheese and chorizo). Hiker hunger? (= wolf’s hunger once all the stored body fat is burned). Well, it’s probably too early for hiker hunger but we are definitely very hungry.

It’s still cloudy during the lunchtime. Nevertheless, in the afternoon the sun is shining again. We pass by an old stone bridge. There are some blackberries nearby and so we take a little break to fill in some sugars and vitamins. We stop for a break quite often today and so we soon lose the extra time we gained in the morning. There’s no way we will make 20 km today.

The sun is shining, I take out Sir Joseph (sleeping bag) and attach it to my backpack in order to dry it. It looks funny – almost like if I would be carrying a wounded person. I thought the blackberries we have found were the highlight of today and that there will be nothing better. But I was wrong. We bump into half-ruined cottage with an apple orchard. Shouting all around: „Hoooolaaaa!, ?Hay alguién por aquí?“ (Hello, is anyone here?) we search for the traces of human presence. Nobody answers and so we take few apples without permission. I swear to you that these were the best apples in the world! You can’t buy such apples in a supermarket. Yes, we might be a bit hungry and not 100% objective but still…I have never enjoyed an apple so much in my entire life.

Before we know it, we are climbing a big hill again. There’s one camping spot better than the other. We’ve only beaten 15 km today so far, hence it’s still too early for camping, I guess. I wouldn’t mind stopping a bit earlier today but I keep up the pace (and my mouth shut). When Thomas takes off his backpack and sits down on the most beautiful spot of them all, I cheer up. It would be a pity to miss this spot with such an amazing view. For the first time we build our tent today, we dry out our things, cook, play cards. Just chill and enjoy the views. Perfect! Around 8.30 pm we go to sleep. When falling asleep I feel quite cold. Mmm…probably the sleeping bag – is it still wet or what’s wrong? I fall asleep relatively quickly and I sleep uninterruptedly up until the morning.

Previous day

Back to the list

Next day

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 5

Postřehy a souhrn trasy:

I ve vyprahlé Sierra Nevadě prší
Vem si dostatek jídla! Denní výdej je obrovský a přijde hlad
Mohlo by se hodit: “¿Hay alguién por aquí?” (“Je tu někdo?)”

Spím. Zdá se mi o teplé sprše. Óóóó…to je žůžo. Počkat…Něco ale nehraje. Pomalu přicházím k sobě a rychle si uvědomuju, že ta voda, co na mě crčí, vůbec není horká, ale studená, že nejsem ve sprše, nýbrž spím venku, mám zmrzlý nos a mokro ve žďáráku. Sakra! Ve 2 ráno začalo pršet a v pravidelných intervalech pršelo až do rána.

„To už je regulérní ráno?“, ozve se Tomáš. „Asi jo“, odpovím. „Těžko říct“. Kolem nás je šeď a jen šeď. S notnou dávkou sebezapření se vydrápu ven a balím se, jak nejrychleji dokážu. Všechno mám mokrý – spacák, boty i batoh. Jediné, co jakž takž přežilo je oblečení a věci v drybagu (nepromokavý pytel). Balíme za deště. Sotva dobalíme, přestává pršet. Všechno zlé je ale k něčemu dobré – dnes trháme rekord v čase odchodu. Těsně po deváté totiž již šlapeme po trailu.

Projevuje se moje závislost – hned na prvním příhodném místě musíme zastavit a vařit kafe. Vybaluji vše potřebné, když zaslechnu Tomáše: „Hele, máme společnost“. Z louky vedle cesty na nás vyjukaně hledí 2 koně. Jsou taky celí promočení, stejně jako my. Po kávové pauze pokračujeme dál. V údolí pod námi se melou oblaka husté mlhy. V dálce se však skrz černé mraky prodírají i první slunečné paprsky. Tak třeba nebude tak zle.

V jedenáct docházíme k prameni, u kterého je i kempingový stůl. Dobíráme vodu a já doháním ranní hygienu, kterou jsem zatím nezvládla. To obnáší: očistit pleť odličovacím ubrouskem, učesat, převléct spací tričko za hikovací tričko, nadeodorantovat. Tomáš ze mě kvete. Uznávám, trvá mi to vcelku dlouho. Dopřáváme si druhou snídani (tortilla se sýrem a chorizem). Asi už nás pomalu dohání „hikers hunger“ (neukojitelný vlčí hlad, který nastává, když tělo vyčerpá všechny tukové zásoby). No na ten pravý je asi ještě brzy, nicméně neukojitelný hlad rozhodně máme.

U oběda máme ještě zataženo a žene se na nás velký mrak. Odpoledne však již vysvitá sluníčko. Míjíme starý kamenný můstek. Rostou u něj ostružiny, tak si dáváme další krátkou pauzu, doplňujeme cukry a vitaminy. Celkově dnes hodně zastavujeme a tak rychle ztrácíme náskok, který jsme získali včasným startem.

Sluníčko svítí, vyndávám Sira Josepha (spacák) a připínám si ho na batoh, abych ho vysušila. Vypadá to komicky – skoro jako bych nesla raněného. Myslela jsem, že po ostružinách už nás dnes nic lepšího potkat nemůže. To jsem se ale spletla. Narážíme na polorozpadlou kamennou haciendu s jabloňovým sadem. Nechceme jablka krást, tak zjišťujeme, zda je tu někdo, koho bychom o ně mohli poprosit. Na naše volání „¿Hoooolaaaa! Hay alguién por aquí?“ (Haló, je tu někdo?) ale nikdo nereaguje. Jdeme tedy trhat. Panebože! Tohle je nejlepší jablko na světě! Takové se v obchodě prostě koupit nedá. Dobře, mám to možná trochu zkreslené tím velkým hladem. Ale stejně. Takhle moc mi ještě žádné jablko nikdy nechutnalo. Bereme si jich ještě pár do zásoby a pokračujeme dál.

Zanedlouho zase šplháme do poměrně velkého kopce. Míjíme jedno hezčí potenciální nocoviště za druhým. V nohách máme ale teprve asi 15 km, tak je ještě na kempení docela brzo. Dnes by mi nevadilo to zapíchnout o něco dřív, držím ale “hubu a krok“ a pomalu se sunu dál. Když však Tomáš flákne batohem o zem na tom zatím vůbec nejhezčím plácku, zaraduju se. Stavíme stan (dnes poprvé), sušíme věci, vaříme, hrajeme karty. Relaxujeme a užíváme si krásný výhled. Kolem půl deváté zalézáme. Když usínám, je mi docela zima. Hmm…to asi ten spacák, nejspíš pořád ještě vlhký. Nebo co je špatně? I tak nakonec rychle zabírám a spím v kuse až do rána.

Předešlý den

Zpět na menu

Další den

Galerie

GR240 – SULAYR, DEN 4

Postřehy a souhrn trasy:

V říjnu se rozednívá pozdě (mezi 8-9 ráno)
Nepředpokládej, že se tu domluvíš anglicky. Ani v turistických informacích anglicky nemluvili
“Coto privado de caza” = “soukromý lovecký revír”

Otevřu oko. Je pořád tma jako v pytli a nad hlavou mi šajní měsíc. „Hmm…tak to budou asi tak 3, 4 ráno“, pomyslím si. Tím jedním rozlepeným okem zamžourám na hodinky. „Cože?! Půl osmý?” Ta pozdní rozednívání jsou prostě fascinující. Pofukuje studený vítr. Jsem zachumlaná ve svém zafuněném smradlavém teplíčku a vůbec se mi z něj nechce. Když se asi metr od mojí hlavy prožene velký netopýr, trochu se leknu. Dnes se mi spalo zatím vůbec nejlépe. Poprvé mám ale lehkou kondenzaci ve žďáráku – asi vyšší vlhkost vzduchu. (Pozn: žďárského pytel = obal na spacák pro spaní pod širákem, teoreticky by měl být nepromokavý…zda tomu tak opravdu v našem případě bylo, k tomu se dostaneme později).

Vyrážíme klasicky až kolem desáté. Obloha je úplně bez mráčku a nejspíš bude zase pěkné horko. Zatím je ale příjemně. Krajina se úplně proměnila. Procházíme úzkou pěšinkou mezi nízkým hustým travnatým porostem. Celkově přibývá vegetace. Stromy jsou obsypány podivnými pavučinami, v nichž se to hemží různými červíky a kukličkami. Působí to jako hodně dekadentní vánoční výzdoba. Vždy, když pod podobným hnízdem procházím, modlím se, aby mi nespadlo na hlavu.

Zatavujeme u průzračného jezírka přímo u cesty a dobíráme vodu. Přemýšlím, že bych se vykoupala. Stačí ale smočit v jezírku prst a má touha po hygieně je ta tam. Je to strašně ledový! No zatím jsme bez sprchy teprve 4. dnem….to je ještě pohodička. Na oběd zastavujeme vcelku brzy. Hlad už se hlásí. Obědváme na travnaté mýtince u potůčku, kde do nás intenzivně praží slunce. Je to ale fajn.

Těsně před druhou hodinou dojdeme k rozcestí. Přímo na odbočce, kudy máme pokračovat, stojí výhružná cedule zakazující vstup na cestu. Důvod neuvádí, stojí na ní pouze, že je to „por su seguridad“ („pro vaši bezpečnost“) a že platí dnes – 19. října do 16:00. No…že by se nám tady chtělo čekat 2 hodiny, to se tedy říct nedá. Chvíli dumáme, co by to asi mohlo být – lesnické práce? padající stromy? Ale copak padají stromy jen v určitých hodinách od osmi do čtyř? To je ale blbost. Volám do „Centro de visitantes El Dornajo“ (jeden ze 3 hlavních informačních pointů na trailu) v naději, že dostanu nějaké informace. V telefonu se ozve mužský hlas.

Já: „Hola, habla usted inglés“? (Dobrý den, mluvíte anglicky?)
Pán v telefonu: „No“

Bezva! Snažím se tedy ve španělštině popsat náš problém. Rozhovor probíhá asi takto:

Já: „Jdeme po GR240 – Sulayr trailu, právě jsme na rozcestí 6 km od Fuente del Espino a je tady cedule, která říká, že do 4 odpoledne je na stezku zakázán vstup a my nevíme proč.“
Pán v telefonu: „A co je za problém?“
Já: „No, problém je, že je tady cedule zakazující vstup na stezku, po které potřebujeme jít a my nevíme proč. Nevíte proč?“
Pán v telefonu: „Nevím. Zkuste si zavolat do druhého informačního centra, třeba budou vědět oni.

Následně mi diktuje telefonní číslo. To je zase scéna přesně jako z učebnice španělštiny – lekce 2 (čísla): „El número de teléfono es: nueve, cinco, zero, dos….“ (Číslo je: děvet, pět, nula, dva….). Do druhého centra se však nedovolám. Aha, ono už jsou dvě odpoledne. Tak to je jasný, že se nedovolám – siesta. Nic. kašleme na to a s ušima i očima na stopkách jdeme dál. Lezeme na kopec. Na naprosto spektakulární kopec. A o to by nás jako chtěli připravit?

Když vylezeme na vrchol, spatřím v dálce postavu v oranžové reflexní vestě a 3 zaparkovaná auta. Začne mi to docházet. Tomáš by šel dál, ale mně to “smrdí”. Vydám se směrem k reflexní postavě odhodlaná zjistit, co se tady děje. Cestou googlím, jak se španělsky řekne „lov“. Aha! – „caza“, tak to vysvětluje ty všudypřítomné cedule „coto privado de caza“, o kterých jsme si mysleli, že značí “soukromý pozemek“, zatímco zjevně označují “soukromý lovecký revír”. Tak teď už to chápu.

Když dojdu k chlapíkovi ve vestě, zaslechnu, že o mně již podává report vysílačkou. „La mujer está aquí conmigo“ (Ta ženská je tady se mnou). Tse! Prý mujer (ženská), označení chica (holka) bych teda uvítala víc. No jo no, tak jde čas….Každopádně se cítím se jako vetřelec (nejspíš právem). Nevítaný host. Civilista na válečném poli. Muž mě informuje, že lov má skončit ve 3. To je za patnáct minut. Poslušně tedy čekáme. Lehce po třetí odjíždí první auto. Další 2 však odjedou až za další hodinu. Jsme docela naštvaní neboť tu ztrácíme čas. Ale co se dá dělat – bezpečnost především. Trochu zvláštní je, že za celou dobu, co tu čekáme, jsme nezaslechli ani jeden výstřel. Za to jsem rozhodně ráda, jen mi to přijde trochu divné. Když konečně v 16:15 odfrčí i poslední auto, zahájíme náš sestup z kopce.

“PAF!”, ozve se najednou. “Slyšels to?“, ptám se Tomáše. “Neměli náhodou skončit už ve 3?“, podivujeme se. Hmm…tak třeba se nám to zdálo. Jdeme dál…jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý a “PAF!, PAF!, PAF!”…tři výstěly za sebou. “To si snad dělají srandu ne?!” To se mi vůbec nelíbí. Celou dobu nic a sotva se začneme pohybovat v cílovém území, začne lítat jedna střela za druhou? Před námi na cestě se objeví malá prohlubeň a my do ní okamžitě zaplouváme. Sedáme si na zem a jdeme si hrát na vojáčky v zákopech. Nedá se nic dělat, musíme čekat dál. Nehodlám riskovat, že si nás nějaký přiblbý macho s puškou splete s divokou kozou a picne nás. Já jsem alespoň celá fialová, ale Tomáš je v přírodních barvách (hnědé a zelené). To nemůžeme riskovat. Na pražícím slunci v našem zákopu ztrácíme další drahocenný čas.

Po dalších 40 minutách se vydáme zpátky na cestu. Výstřel již žádný neslyšíme. Teprve až když slezeme z kopce na širokou štěrkovou cestu, uleví se mi. No, byl to tedy nepříjemný zážitek a větší dávka adrenalinu, než bych potřebovala. Zanedlouho docházíme k ceduli Sulayru, která avizuje další etapu. Po zbytek dne už nás čeká pouze pochod po široké “silnici”. Sice se nám dobře nahánějí kilometry, ale problematické je, že kolem cesty nemůžeme najít vhodné místo na kempení. Přece jen bychom byli rádi někde dál – pryč z dohledu. Kolem 19.00 je už situace opravdu kritická – jsme unavení, hladoví a kempiště je v nedohlednu. Nakonec narážíme na relativně pěkný kopec s výhledem dál od silnice. Není na něm ale jediný rovný plácek. Musíme si jej tedy sami vyrobit. Horko těžko najdeme 2 malá použitelná místa a přestože se ze všech sil snažíme terén co nejvíce uhrabat a vyrovnat, stejně celou noc sjíždíme do křoví pod námi. A to ještě nevíme, že to zdaleka není to nejhorší, co nás dnes v noci čeká….

Předešlý den

Zpět na menu

Další den

Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 4

Key lessons learned and trip summary:

The sun rises quite late in October (between 8-9 am¨)
Don’t expect communication in English here. Even at the tourist information centre they did not speak English
“Coto privado de caza” = “private hunting ground”

I open my eye. It’s pitch-dark again and the moon is shining bright above my head. “Well…I guess it’s like 3 or 4 am“. I blink at my watches with that one opened eye. “What? 7.30?” These late dawns here are fascinating. A cold wind blows. I’m muffled up in my stinky stuffed warmth inside my sleeping bag and I have absolutely no desire to get out of here. Tonight was the best night so far. Nevertheless, fot the very first time there is a slight condensation inside my bivy – probably due to a higher air humidity. (Note: bivy = bivouac sack – (hypothetically) waterproof sack that you put over your sleeping bag for additional protection and isolation while cowboy camping. Wondering why I say “hypothetically”? We will get to it later).

*At least we know that we’re not gonna starve to death*

We depart (traditionally) around 10 am. The sky is perfect blue. Seems like there’s another hot day ahead of us. We’re walking through a comfortable path inbetween a lush green undergrowth. In general the vegetation is denser. The trees are encumbered with strange cobwebs full of crawling warms and caterpillars. It resembles a very decadent Christmas decoration. Everytime I pass beneath such nest, I feel quite anxious and wonder if it’s gonna fall on my head.

We stop by a crystal-clear lagoon to fill our water bottles. I’m considering taking a bath but as soon as I dip my finger in, my appetite for hygiene is gone. It’s ice-cold! Well…it has been 4 days without a shower so far. That’s still bearable. Very soon we’re stopping for lunch. We can feel the hunger already. We eat at an opened grassy glade where the sun is burning us the whole time. But that’s alright.

Just before 2 pm we reach a crossroad. Right at our branch there is a threatening notice prohibiting the entrance to the path. The reason is not stated though. It only says that it is “por su seguridad” (“for your security”) and that it’s valid today – 19th of October till 4 pm. Well…we definitely don’t feel like waiting for 2 hours here. For a short while we muse on what it could be – forestry machinery? Falling trees? Trees that would fall only in certain hours (from 8 to 4)? That sounds like a nonsense. I call „Centro de visitantes El Dornajo“ (one of the 3 main info points on the trail) hoping that I can get some information. A man’s voice answers to me.

Me: „Hola, habla usted inglés“? (Hello, do you speak English?)
Man on the phone: „No“

Awesome! I’m trying to describe our problem in Spanish. The chat goes like:

Me: “We are hiking the GR240 – Sulayr trail, we are currently at the crossroad 6 km far from Fuente del Espino and there is a notice which prohibits the entrance to the path and we don’t know why.
Man on the phone: „And what’s the problem?“
Me: „Well, the problem is that there is a notice prohibiting the pass where we need to go and we don’t know what the reason for that is. Do you know?
Man on the phone: „No, I don’t. ¨Try to call the other info point. Maybe they know.

He tells me the phone number of the other info point. That’s a typical scene from a Spanish language textbook – lesson 2 (numbers): „El número de teléfono es: nueve, cinco, zero, dos….“ (The phone number is: nine, five, null, two….). I fail to reach the other visitor’s centre though. Oh yeah, it’s already 2 pm. Clear that I won’t reach them – siesta. Whatever. Screw it! With eyes and ears wide open we continue further. We’re climbing a hill. What a spectacular hill! And we were supposed to miss out such views…?

After we reach the top of the hill I see a man in a reflective safety vest and 3 parked cars in the distance. I’m starting to realize. Thomas would just continue. But I’m a bit suspicious. I head towards the reflective figure determined to find out what’s happening here. On the way I google a Spanish expression for “the hunt”. Ah! “la caza”, that explains the ubiquitous notice boards “coto privado de caza” we have been meeting ever since we started the trail. We thought that these define the “private property” while they actually define the “private hunting ground“. Now I understand.

When I approach the man I overhear that he’s reporting me through his transmitter: “La mujer está aquí conmigo” (The woman is here with me). Pff! “mujer” (woman), I would opt for the denotation “chica” (girl) if I had the choice…Well, time flies…Anyways, I feel like an unwanted guest (likely rightfully). Disrupter. Civilian on a battlefield. I learn from the man that the hunt should end at 3 pm. That is in fifteen minutes. We wait patiently. Slightly after 3 pm the first car leaves. The other two depart only after another hour. We are quite pissed. We’re wasting our time here. But what can be done – safety first. The weird thing is that we haven’t heard a single shot the whole time we have been waiting here. Don’t take me wrong, I’m really glad for that. But it just seems a bit strange, given the number of hunters we see. At 4 pm, after the last car finally disappears, we are back on track.

“BANG!”, a sudden unpleasant sound resonates around us… “Did you hear that?“, I ask Thomas. “Were they not supposed to finish at 3 pm?”, we wonder. Mmm…perhaps it was just an illusion. We continue…left and right, step by step….”BANG!, BANG!, BANG!”…Three shots in a row. “Are they kidding me?!” There was a silence the whole time we waited and then suddenly one shot after another once we start moving thought the target area? We sit down on the ground and feel like soldiers in trenches. We have to wait a bit more. I don’t want to risk being confused for a wild goat by one of these dumb armed machos and shot down. I’m dressed all in purple at least but Thomas is all brown and green. We can’t risk that. And so we lose another precious time in our trench exposed to the boiling sun

After another 40 minutes we head down the hill. Luckily we hear no more shots. Only after we reach a wide gravelly road, I feel relieved. Well, that wasn’t a nice experience. I would also pass on the unwanted dose of adrenalin. Very shortly we meet another trail notice board summarizing the next stage. For the rest of the day we are hiking the wide road. It’s good for cutting the miles but we can’t find any convenient camping spot. We would prefer to sleep a bit further from the road – out of sight, out of reach. The situation starts to be a bit critical around 7pm – we are tired, hungry and still without a camping spot. Finally we find a relatively nice hill with a view further from the road. The problem is there is no single flat spot on it. If we want one, we will have to make it. After 20 minutes of desperate search we find 2 small spots. Even though we try our best to level the terrain as much as possible, we keep sliding down into the bushes underneath us all night long. What we don’t know yet is that sliding won’t be our biggest problem of tonight….

Previous day

Back to the list

Next day