---

---

The night in the shelter sucked. I couldn’t fall asleep. Not at all. I’m not sure whether it was due to the late afternoon coffee on the previous day or my fear of spiders or all the overwhelming adventure we are experiencing or the exertion and exhaustion or the combination of all the above….yep, probably the combination of all. When I finally began to snooze, someone came to visit us at shelter (wild boars? wild goats?). It started flipping over the rocks and crunching something… probably chestnuts. The sounds scared me and I was fully awake again.

I slept for 3 hours at most. I’m curious how I’m gonna handle today’s stage. I have a strong motivation though – CIVILIZATION! We will pass through the third and the last information point on the trail – Centro de visitantes El Dornajo. The centrum itself is closed on Mondays but there should be 2 hotels with restaurants in the vicinity. Yipeee! Our hike begins shortly after 9. I can feel my left ankle but it’s bearable. Yesterday’s descend continues and the first 5 km are down the hill.

Near La Hortichuela – the end of the next stage – we meet unusually many people (i.e. seven) walking in the opposite direction. Mostly day hikers but there are also rock climbers with ropes who are apparently taking it to the next level. Everybody is so fresh and smells good and I’m only wandering what they must be thinking about us when they come closer. After all we did not shower for almost two weeks by now and it definitely took its toll on us. We still have 7 km with 450 m elevation ahead before we reach El Dornajo. That seems way too much. We have no more sweets for energy re-fill but luckily the trial provides its own doping – blackberries. The best blackberries in the whole wide world! We glut with the handfuls of them but still can’t get enough. The bushes are richly fruited and seems like nobody picks them here. I don’t understand how come.  

We set a fast pace for the last 5 km stretch. It’s mostly a road walk and the sun beats down on us.  But the idea of proper lunch is a strong driver. Nevertheless, we run out of energy and are forced to slow down earlier than we would like to. The last 600 metres seem like the longest 600 metres of my life. We plod slowly up the steep hill through a small forest. I feel like I’m about to die…   

Few moments later, we are finally sitting on the terrace of the Sulayr hotel, drinking Coke (me) and beer (Thomas). Normally, I tend to stay away from Coke but at this point, it is the best beverage of all….Well, the best of all non-alcoholic beverages. Now the insane surfeit is about to begin…

Our hiker hunger makes us order crazy amount of food (despite the relatively high prices). Fried meat-filled croquettes with fries, goat cheese salad, burgers with another portion of fries and we also get a freebie tapa. Dear God. We can barely breathe while the two halves of our burgers are still lying on our plates. Never mind, we will take them with us, I’m sure they’ll serve their purpose later on. We rest for a while longer, drink coffee and charge our power banks.  We are super-full and super-happy. Our hungry raid costed us 75 EUR in total.

To get these full bellies moving again is challenging but we are back on track soon. The path is pleasant, birch tree-lined and only slightly up the hill. We can feel the food kicking in and our energy level rising again. I’m surprised how big of a difference eating makes. We hike and hike and hike. Thomas talks and talks, while I’m just nodding and breathing deeply. My stomach feels heavy. I have to stop once in a while and take a break. At least I have some time to enjoy these views…

Suddenly we beat 26^th km…just like that. We could still go further but the sun will go down soon plus we have no need to rush and so we stop to build a tent at a nice flat spot in the bushes with a view of the famous ski resort of Sierra Nevada – Pradollano. Five minutes later, the sky turns pink and purple. It’s so peaceful here. Quiet and calm. I got a feeling that tonight is going to be a restful one.

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Noc v refugiu byla krušná. Vůbec, ale absolutně vůbec jsem nemohla spát. Nevím, jestli za to mohla odpolední káva nebo strach z pavouků (kterých tam bylo hodně) nebo příliš mnoho zážitků, které nestačím vstřebávat nebo silové vypětí a přetažení nebo kombinace všeho….jo, nejspíš kombinace všeho. Když už jsem konečně kolem 4. ráno začala zabírat, přišla k refugiu návštěva (divočáci? kozy?). Začala převracet kameny a něco chroupat…nejspíš kaštany. Zvuky mě vyděsily, a hned jsem byla zase vzhůru.

Spala jsem maximálně 3 hodiny, tak jsem zvědavá, jak to dnes půjde. Motivaci mám ale silnou. Čeká nás CIVILIZACE! Dnes budeme procházet třetím a posledním informačním pointem na trailu – Centro de visitantes El Dornajo. Centrum samotné je bohužel v pondělky zavřené, nicméně v okolí jsou 2 hotely, ve kterých by měla být otevřená restaurace. Jupíííí! Vyrážíme chvíli po 9. Kotník cítím, ale nějak se to dá. Pokračujeme ve včerejším sestupu a prvních 5 km jdeme pěkně z kopce.

Poblíž La Hortichuela – konce další etapy – potkáváme nezvykle hodně lidí (rozuměj sedm) v protisměru. Jednodenní výletníky i horolezce s lany, kteří to asi myslí docela vážně. Všichni jsou takoví svěží a hezky voní a já si říkám, co si asi musí říkat o nás, když se nadechnou poté, co nás minou. Co si budem povídat, jsme již skoro 2 týdny bez sprchy a je to znát. K El Dornajo nám zbývá ještě 7 km s 450 m převýšením. To se zdá až příliš. Už nemáme vůbec žádné sladkosti pro doplnění energie, ale naštěstí nám trail poskytuje vlastní doping – ostružiny. Jsou to ty nejlepší ostružiny na celém širém světě! Ládujeme se plnými hrstmi. Keře jsou jimi obsypány. Vůbec nechápu, že je tu nikdo netrhá.

Na posledních 5-ti kilometrech nasazujeme slušné tempo. Jdeme po silnici do kopce a praží do nás sluníčko. Kupředu nás žene vidina pořádného oběda. Energie však dochází dřív, než bych chtěla a jsme nuceni zase zpomalit. Posledních 600 m se zdá jako nejdelších 600 m na světě.  Je to prudké stoupání malým lesíkem. Cílová rovinka pak vede opět po vyprahlé silnici. Mám dojem, že vypustím duši.

O pár chvil později už ale sedíme na venkovní terase hotelu Sulayr a klopíme do sebe Colu (já) a pivo (Tomáš). V normálním životě se Cole vyhýbám, ale v tuto chvíli je to ten nejlepší nápoj na světě. No dobře…nejlepší nealkoholický nápoj. Začíná šílené obžerství….

Máme samozřejmě velké oči, a tak si objednáváme všechno možné, a to i přes relativně vysoké ceny. Smažené krokety plněné masem, hranolky, salát s kozím sýrem, burgery s další porcí hranolků a k tomu ještě dostáváme tapa na účet podniku. Bože. Sotva funíme a to nám ještě půlky burgrů leží na talířích. Necháváme si je zabalit s sebou. K večeři nebo ke snídani určitě poslouží. Ještě chvíli tam odpočíváme, pijeme kávu a dobíjíme power-banky. Jsme strašně přecpaní a spokojení. Celkem nás náš hladový nájezd vyšel na 75 EUR.

Vyrážíme dál. Uvést ta nacpaná panděra zpět do pohybu je náročný úkol. Cesta je naštěstí příjemná, lemovaná břízami a jen lehce do kopce. Cítíme, jak nás jídlo brutálně nakoplo a najednou zase máme energie na rozdávání. Jsem až překvapená, jak strašně je znát, když se člověk nají. Jdeme a jdeme a jdeme. Tomáš povídá a povídá, já jen přikyvuji a zhluboka dýchám. Je mi trochu těžko a každou chvíli se musím zastavit. Alespoň si užiju ty bezva výhledy….

Najednou máme v nohách 26.km…jakoby nic.  Mohli bychom jít ještě dál, ale zanedlouho se setmí a jelikož nás nic nežene, rozhodneme se to pro dnešek zabalit na pěkném rovném plácku mezi křovisky s výhledem na proslulé lyžařské středisko Sierra Nevady – Pradollano. Během 5ti minut, kdy se zabýváme stavbou stanu, se obloha zbarví do krásných odstínů růžové a fialové. Je tu úžasné ticho a klid. Myslím, že dnes bych se mohla zase jednou klidně vyspat.

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

I was woken up by strange animal sounds. Weird screeching. Different from the one we heard during the night. But I can’t link it to an animal in this case either. Anyway, it’s quite lively in here. Morning coffee, raising sun, orange skies, freezing in my sleeping bag with all clothes on…just a typical morning routine. The night was cold and so is the morning. Luckily, we are not shaded from the sun today, like we were yesterday and so it reaches us quickly. When packing my things, I suddenly look at the nearby meadow and I petrify. There are 3 big wild boars. They notice me as well and for a moment we are just staring at each other motionlessly. “Look“, I whisper to Thomas. The moment they hear the sound, they’re gone in a second.

We depart really soon today – around 9:00 (yes, that is soon for us). The sun shines bright. It seems like another warm sky-blue sunny day is ahead of us. I decked out today…That means I covered the pimples with make-up and put some mascara on. Since I’m carrying these two unnecessaries the whole time, I better use them at least once. We start ascending right away. Soon we encounter the first traces of snow. With the raising altitude, the snow becomes more and more abundant. Maybe the German brothers told the truth after all. What seemed unbelievable yesterday, is today’s reality. The guys must have had harder times than we do though. They had to smooth the path that we are now following and they had a bad weather while now the sky is perfect clear blue.

The ascend is never-ending. I’m sweating profusely and my fancy look is ruined. The terrain is getting worse – it’s either the soaked green-swards or slippery slush. My ankles suffer. We constantly lose the trail and struggle through snow-covered dwarf-pines somewhere in the slope off the trail. I try to concentrate on each step but every second one is wrong…I either flounder in the soft snow or my foot slips on the wet dwarf-pine. It’s painful and exhausting. My energy level is low and since we run out of chocolate, I don’t even have anything to boost it with. Tragic…The views are fantastic though. I feel almost like in Alps or Himalayas even. Hard to believe we are in Spain.

Bam! Before I know it, I’m lying on the ground with throbing pain in my left ankle. Awesome, Kristýna! You sprained your ankle for the third fuc**** time in few days. Congratulations. I can’t believe this. I simply can’t. I burst into hysterical-desperate-angry tears lasting for the good 10 minutes. I feel right on my trekking pole but luckily it didn’t break. After a while I get up again and hobble forward. When I finally catch up with Thomas, we just sit quietly for a while. Later we make lunch, I take two “vitamins I” (Ibuprofens) and ice the injured ankle with snow. I have to continue, there’s no other choice. Luckily, these breath-taking views are taking my mind off the pain.

We arrive at the cosiest shelter so far at the Peña Partida peak (2450 m.a.s.l.). Our 12th stage of the trail ends here. We do have a company – middle-aged cyclist who somehow made it up here on his bike. Crazy. We take some pictures for him, then we take few of us and one more of a posing wild kid-goat. This place is nice but it’s way too soon for accommodation. We still have few kilometres to hike. Apparently, we will gradually lose the elevation we have gained today. The total descend on the next stage is 1200 m.

Even though the afternoon stretch is beautiful too, I’m not exactly enjoying myself. I have to think twice before I take a step and that’s really exhausting. The trail turns into a narrow path with a steep hill and big creek down below. We encounter interesting timid grey-black cows. But neither this encounter nor the views have the power to improve my mood anymore. The last 5 km I literally count each meter, walking wearily and lethargically…On 18th km we come across another shelter. The choice of spot for tonight is clear. Refugio looks promising from the outside. However, it’s not that great from the inside – it’s quite fumy and there are many flies all over the place. The walls are decorated by many (more or less artistic) signs and doodles….Some of them literally scream: “I was created under the influence“. Above all we are amused by a piece named “God was a mushroom”. This place gives me the creeps, I won’t lie. But there’s no way I’m walking any further today, so it will have to do.

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Ráno mě budí zvuky nějakého zvířete. Podivné pištění. Jiné než včera, ale ani teď netuším, od čeho pochází. Každopádně je tu živo. A to ještě ani netuším jak moc. Ranní káva, vycházející slunce, oranžová obloha, mrznutí ve spacáku se vším oblečením na sobě…Prostě klasické ráno na trailu. Noc byla chladná a ráno je zrovna tak. Naštěstí dnes nejsme stíněni od sluníčka žádným kopcem, a tak nás brzy začíná hřát. Balím si věci, když můj pohled zabloudí na protilehlou louku. Leknutím se zajíknu. Na louce stojí 3 velcí divočáci. Mnou vydaný zvuk je vyrušil a hned nás zmerčili. Teď na sebe všichni vyjukaně čučíme. „Podívej“, špitnu Tomášovi. Jak zaslechnou další zvuk, v tu ránu jsou ty tam. Jo, je tu živo…

Vyrážíme rekordně brzy – kolem 9:00 (ano, to je v našem pojetí brzy). Slunce je již v plné síle. Vypadá to, že nás čeká další teplý den s azurovou oblohou. Dnes jsem se hodila do gala…To znamená, že jsem si zamazala beďary make-upem a aplikovala řasenku. Když už s sebou tyto 2 zbytečnosti celou dobu táhnu, tak ať je alespoň jednou použiju…Hned od rána stoupáme do kopce. Postupně narážíme na první stopy sněhu, kterého s nadmořskou výškou přibývá. Tak možná kluci včera nekecali. Oni na tom byli ale nejspíš o mnoho hůř než my. Jednak museli prošlapávat stopy, ve kterých my teď jdeme a jednak měli prý špatné počasí, zatímco my máme oblohu bez mráčku.

Stoupání je nekonečné. Brzy jsem splavená jak tur a moje „gala“ je v troskách. Terén se zhoršuje – střídají se travnaté drny s rozbředlým klouzavým sněhem. Moje kotníky dostávají slušnou čočku. Co chvíli ztrácíme trail a šlapeme zasněženou klečí někde ve svahu mimo cestu. Snažím se soustředit na každý krok, ale skoro pokaždé se buď probořím a nebo mi noha sklouzne po mokré kleči. Je to úmorný a stojí to spoustu energie, které nemám na rozdávání. A ani jí nemám čím doplnit, jelikož nám došla čokoláda…Zdrcující. Pohledy na hory okolo nás jsou ale famózní. Člověk si připadá spíš jako někde v Alpách nebo dokonce v Himalájích.

Bum! Než se naděju, zase se válím na zemi s pulzujícím levým kotníkem. Výborně, Kristýno! Tak to je POTŘETÍ během pár dní, co sis zvrtla stejnou nohu! Gratuluju ti. Nechce se mi tomu věřit….nechce se mi věřit, že se to opravdu stalo potřetí. Propukám v hystericko-zoufale-naštvaný pláč, který trvá dobrých 10 minut. Spadla jsem přímo na svojí trekovou hůl, která se nějakým zázrakem nezlomila. Když se po nějaké době sesbírám a dokulhám za Tomášem, chvíli jen mlčky sedíme. Po chvíli zahájíme přípravu oběda, já do sebe házím dva „vitaminy I“ (Ibalginy) a leduju otok sněhem. Není na výběr, beztak musím jít dál. Dech-beroucí výhledy mě naštěstí přivádí na jiné myšlenky a odpoutávají mě od bolesti.

Dorážíme k zatím nejútulnějšímu refugiu na vrcholu Peña Partida (2450 m.n.m). Končí zde 12.etapa naší cesty. Společnost nám tu dělá cyklista – pán ve středních letech – který se sem nějak zvládl dostat i se svým kolem. Děláme mu fotku, pak fotíme sebe a na závěr i pózující mládě divoké kozy.Na ubytování je ale brzy. Dnes nás ještě čeká sestup, během něhož postupně sestoupáme vše, co jsme dnes nastoupali. Celkové “přenížení” na další etapě činí 1200 výškových metrů.

I když je odpolední etapa taky nádherná, moc si jí neužívám. Musím pečlivě rozmýšlet každý krok, což je dost vyčerpávající. Jdeme po úzké pěšince, pod námi je sráz a velká řeka. Potkáváme zvláštní šedo-černé a hodně plaché krávy. Ani toto setkání mi ale nějak výrazně náladu nezlepší. Posledních 5 km odpočítávám každý metr a jdu tak nějak otupěle, unaveně a rezignovaně…Na 18,5. km narážíme na další shelter. Volba nocoviště pro dnešek je tedy jasná. Refugio vypadá z venku slibně. Vevnitř to ale zas taková hitparáda není – je to tam dost zakouřené a všude je spousta much. Zdi jsou zdobené mnoha nápisy a malůvkami…více či méně uměleckými. Některé z nich přímo křičí: “Byl jsem stvořen pod vlivem“. Nejvíc nás asi rozdrtil výtvor s názvem “God was a mushroom” (Bůh byl houba). Nebudu lhát, mám tady z toho trochu husí kůži…Ale dál už nejdu. Ani za nic. Budeme to tady muset nějak zvládnout.

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Zdá se, že jsem přečkala další pekelnou svědivou noc. Rozlepeným okem mžourám na hodinky. Je 7:50. Vykouknu ven ze stanu. Venku je ještě tma. Tady na severu se rozednívá ještě později. Navíc se pomalu blíží začátek listopadu. Dnes je 26.října, je to náš 11. den na trailu. Spát už se mi nechce, tak lezu ven ze stanu zabalená do spacáku pozorovat východ slunce – moje oblíbená ranní zábava. Slunce vychází na opačné straně. Pozoruji jak první sluneční paprsky dopadají na zasněžený vrchol Pico de Mulhacén. Obloha se brzy zabarvuje do oranžova a světelná hřejivá vlna se pomalu šíří přes údolí směrem k nám. Od slunce jsme odstíněni velkým kopcem, a tak to trvá ještě dlouho, než se paprsky konečně dostanou až k nám a rozmrazí nás.

Přepočítávám jídlo a s hrůzou zjišťuju zdrcující novinu – dochází sladkosti. Sakra! Jako obvykle je naše ráno líné. Vyrážíme až po 10 a den zahajujeme přehupkáváním rozmočených travnatých drnů za současného kličkování mezi kravskými bobky. Tomu říkám rozcvička. Hlavně moje kotníky plesají. Procházíme početným stádem krav. Severní krávy jsou zjevně vyklidněnější než ty jižní. Jižní by nám již splašeně uskakovaly z cesty. Severní nás však jen s ledovým klidem pozorují, netečně přežvykují a nevypadá to, že by se kvůli nám hodlaly obtěžovat udělat jediný pohyb navíc. I my jsme už otrkanější a stádem procházíme “neozbrojeni” (rozuměj bez pepřáku v ruce).

Cesta je dnes opět nádherná. Sluníčko paří a je opravdu vedro. Dáváme obědovou pauzu s výhledem a po obědě chvilku odpočíváme.  Během odpoledne potkáváme první hikery. Neuvěřitelné! Jdou proti nám. Jsou to dva kluci…asi bratři a asi z Německa. Straší nás, že nás čeká sníh a velká zima. Musím přiznat, že mi taková představa v tuto chvíli, kdy tu ze mě při 30°C stříká pot, přijde….no při nejmenším těžko uvěřitelná. Ale jeden nikdy neví. Konec konců jsme v horách obklopeni zasněženými vrcholky. Jen jsem úplně nečekala, že bychom se na ně měli sápat. Kluci nám na mapě ukazují další refugio, kde prý máme zůstat. Jelikož se k nim pro jejich vlastní dobro nechci moc přibližovat (přece jen už jsem 10 dní bez sprchy), nemám sebemenší ponětí, co nám ukazovali. Však mi si nějak poradíme. Loučíme se a jdeme dál. Byli to úplně první lidi jdoucí GR240 tak, jako my, co jsme tu během 11 dní potkali ….a tak se mi to líbí!

Přibližujeme se ke konci další etapy a najednou potkáváme další lidi. Teda to je dneska provoz! Je to větší skupina nabušených šlachovitých horalů v pokročilém věku a vypadá to, že mají namířeno na vrchol Pico de Mulhacén. To my ne, my půjdeme jen okolo. Trošku mě mrzí, že nemáme víc času, vsadím se, že by to byl zajímavý výstup. Všimneme si, že dole pod mýtinou, na které teď stojíme, se nachází jakási budova s parkovištěm. Hmm…to bude zas určitě zavřený. Po zkušenosti s informačním centrem La Ragua už v nic nedoufáme. Budova není přímo na naší cestě, ale asi 300 m od ní. Dlouho se rozmýšlíme, jestli se tam vůbec půjdeme podívat. Máme teprve 15 km a stejně tam nespíš nic nebude. Ale co, alespoň se tam mrkneme. Při nejmenším je tam lavička, na které můžeme chvilku posedět.

Jak se tak blížíme, začínáme zase fantazírovat o džusu a pivu. „Ale no tak, Sulayre, dej nám jedno malý, docela maličkatý kouzlo. Prosííííím…“, promlouvám v duchu k trailu. Budova je zajímavý architektonický počin – kamenná stavba tvarem připomínající hvězdu. Nejspíš slouží jako ubytovna. V každém cípu se nachází pokoj, do kterého vedou dřevěné dveře. Začneme to tam obcházet a já jen tak z hecu zkouším otevřít každé dveře, na které narazím. První – zamčené. Druhé – zamčené. Třetí – zamčené. Samozřejmě, že budou zamčené, co prosím tě čekáš?. Čtvrté – cvak. Co?!

Otevřou se. Vejdu dovnitř a spatřím kamenný bar a za barem postaršího pána. Přísahám, že v první chvíli jsem přesvědčená, že je to Fata morgana nebo tak něco. Když se trochu vzpamatuju z prvotního šoku, vykoktám ze sebe něco ve smyslu „Buenos días. ¿Podemos comprar algo aquí?“ (Můžeme si tu něco koupit?). „Sí, seguro“ (Ano, samozřejmě), odvětí pán. „Un momento“ (Moment). Vyběhnu ven a běžím pro peníze. Po cestě nadšeně tlumočím Tomášovi, co jsem objevila. Oba vtrhneme dovnitř. Tomáš si objednává rovnou 3 třetinkový plechovky piva. Džus nemají, tak se spokojuji s Fantou. Všechno je za jednotnou cenu – €2. Za moment již rozvalení na lavičce popíjíme chlazené nápoje, chroupeme pytlík kukuřičných chipsů a za slunečního svitu pozorujeme majestátní horu nad námi. Tohle je to nejlepší kouzlo na světě! Přání se plní 😊

Vůbec se nám odsud nechce. Ale měli bychom dnes ještě něco ujít. Pivo zapůsobilo a Tomáš je rozverný. Výjimečně jde za mnou a pořád něco plácá, zpívá a já se musím smát. Posledních dnešních 5 km tak ubíhá opravdu rychle. Stoupáme do kopce a za hodinu již koukáme na budovu zdálky z protilehlého kopce. Míjíme několik pohádkových plácků na kempení, ale pokračujeme jěště dál. Když pak nějaký plácek již aktivně hledáme, nemůžeme samozřejmě žádný najít, a tak kempíme zase přímo u cesty. Dnes si po delší době zkusíme ustlat jen pod širákem. Stan je fajn, ale chybí výhled na hvězdy.

Při usínání je mi dost těžko. To budou asi ty mastný chipsy. Snažím se nemyslet na bolest žaludku a pomalu se propadám do sladkého spánkového bezvědomí. Když v tom zazní děsivý lidsko-animální skřek. Leknutím s sebou trhnu a jsem okamžitě zase vzhůru. „Co to bylo?“, špitnu do tmy. Ozve se to znovu. Najednou mi to ale připadá spíš komický než děsivý, a tak se začnu smát. „Nejspíš nějaký zvíře“, shodneme se s Tomášem. No fakt by mě zajímalo co za zvíře je schopno vydávat takový podivný zvuky. Splašeně mi buší srdce a napínám uši, zda ještě něco neuslyším…

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

I made it through another hell itchy night. With one opened eye I blink at the watch. It’s 7:50. I look out of the tent. It’s still dark outside. The sun rises even later here in the north. Furthermore, the November is approaching. Today is October 26th – our 11th day on trail. I can’t sleep anymore and so I crawl out to watch the dawn wrapped in my sleeping bag – my favourite morning routine. The sun rises on the other side, so I’m observing the first sunrays falling on the snowy peak of Pico de Mulhacén. Soon the sky turns orange and the warm wave of sunlight spreads towards us through the valley. We are shaded from the sun by a high hill and so it takes a long time before the sunrays finally reach us and unfreeze us.  

I count the food supplies over and realize the horrifying truth – we are running out of sweets! Damn! Our morning is lazy as usual. We depart shortly after 10 and begin the hike by pit-a-patting over soaked green-swards weaving in and out between cow pats. That’s what I call a warm-up. My ankles are not happy though. We pass through a numerous herd of cows. Northern cows are apparently much more chilled out than their southern peers. The southern ones would be jumping down the slope to move out of the way the moment we would get closer to them. The northern ones? They are just observing us calmly, chewing impassively not making a single unnecessary move as we pass few meters far from them. We too are already braver and we’re passing through the herd „unarmed“(without a pepper spray in our hands).

It’s another beautiful day today. The sun shines and it’s quite hot. We make lunch at a spot with fantastic mountain view. Afterwards we rest a bit. During the afternoon we meet two hikers going in the opposite direction. Unbelievable! Two guys…probably brothers and probably from Germany. They scare us a bit claiming that we should prepare for a lot of snow ahead of us. I have to admit that the idea of struggling through the snow seems a bit ridiculous to me right now as I’m standing here all sweaty in 30°C. But you never know. After all we are in the mountains surrounded by snowy peaks. It just did not occur to me that we will be heading up towards those peaks and the snow. The guys show us the way on the map and point onto the next refugio recommending us to stay there. As I do not want to come too close to them for their own sake (after all it has been 10 days without a shower), I have no idea what they are showing. Never mind, we will find our way. We say good bye and continue. I still can’t believe that they were the very first people hiking the GR240 like us, that we have met here so far in 11 days.…That’s a kind of wilderness I like!

As we get closer to the end of the next stage, we meet more people. Heavy traffic on the trail today! It’s one big group of jacked vital mountaineers of advanced age. Seems that they are heading to the top of Pico de Mulhacén. Our trail leads around the mountain, so we are not climbing up. Pity that we don’t have more time, I bet it would be an interesting climb.  We notice a building with a parking lot situated few hundreds of meters below. Mmm…that will be closed for sure. After the experience with La Ragua information centre, we got low hopes. The building is about 300 m off the trail and so we hesitate for a while whether to even go there or not. We only got 15 km so far and we would still want to walk more today. But let’s have a quick look. If nothing else, there is a bench on which we can chill for a moment.

As we are approaching, we begin to fantasize again about beer and orange juice. “Oh, come on, Sulayr, just one small trail magic…That’s all I’m asking for. Pleeeease…”, I speak to the trail in my mind. The building is an interesting architectonic piece – star-shaped stoney construction likely used as a dormitory. There’s a wooden door in each corner leading to a room. We look around. Just out of curiosity I try to open every door I see. First door – locked. Second door – locked. Third door – locked. Of course, they will be locked, what the hell do you expect? Fourth door – click. What?!

The door opens. I enter and see a stoney bar with a middle-aged man behind it. I swear that in the very first moment I thought that it’s a Fata morgana or something like that.  When I recover from the initial shock, I stammer out something like: „Buenos días. ¿Podemos comprar algo aquí?“ (Can we buy something here?). „Sí, seguro“ (Yes, sure), the man answers. „Un momento“ (One moment). I run out to get the money. On the way I explain to Thomas enthusiastically what I’ve just found. We burst inside together. Thomas orders three 330 ml cans of beer right away and I settle for Fanta as they don’t have an orange juice. Everything comes at the same price – € 2. A moment later we are sitting sprawled on a bench, enjoying the cold drinks, crunching a bag of corn chips, observing the majestic mountain above our heads during this warm sunny day. The best trail magic ever! Wishes do come true 😊.

Naturally, we don’t feel like moving but we should still hike some more kilometres. The beer took its toll and Thomas is tricksy. He’s walking behind me (exceptionally) babbling and singing all the time. I have to laugh. The last 5 km goes pretty fast like that. We are ascending and an hour later we’re already looking at the building from the distance of the opposite hill. We pass by few fairy-tale like camping spots, but we still go a bit further. Later on, when we actually start searching actively for a spot for tonight, we can’t find any and so we end up camping next to the path again. After a long time, we will cowboy camp today. The tent is cool, but I miss stargazing.

I feel a bit food sick while falling asleep. That must be the greasy chips. I try not to focus on the aching stomach as I’m falling slowly into the dreamworld. Suddenly a terrible human-animal-like shriek drags me back to the consciousness. I twitch myself with shock and I’m pretty much awake again. „What the hell was that?“, I whisper into the dark. It resounds again. Second time, the sound seems funny rather than frightening to me and so I start to laugh. “Probably some kind of animal”, we conclude.  Well…I would really like to know what kind of animal is capable of making such strange noises. My heart keeps beating fast and I keep straining my ears waiting to grasp another weird sound….

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Tak to vypadá, že jsem TO nevyklepala. Cokoliv TO je…Opět mě TO v noci kousalo. Byla jsem ovšem tak unavená, že jsem, i navzdory urputnému svědění, spala. Alespoň trochu. Štípance se množí, už je mám i na krku a na zádech. Tomáš je na tom o poznání líp. Pár štípanců taky schytal, ale asi TOMU celkově tolik nechutná. Za to já začínám pomalu, ale jistě šílet. Nezbývá ale než zatnou zuby a jít. Třeba při chůzi zapomenu na to, jak strašně to svědí.

Dnes se nám jde o poznání lépe. Odpočinek, ač nekvalitní, pomohl. Navíc máme motivaci – dnes máme procházet informačním centrem LA RAGUA, kde si třeba při troše štěstí budeme moct koupit něco dobrýho. Jak se tak blížíme, potkáváme několik výletníků…to vypadá slibně. Tam přeci musí něco být…Je sice po sezóně, ale je pátek a lidé sem evidentně jezdí. Vidíme velké parkoviště s velkou budovu. Budovy jsou tu vlastně 2 – jedna je samo informační centrum (zavřené) a druhá vypadá skoro jako hotel. Nicméně alespoň z dálky vypadá taky dost zabedněně. Jdu to prozkoumat. Vidím šipku na toalety, a tak mířím nejdřív tam. Brzy mě ale zastaví železná brána  s velkým visacím zámkem. Záchod nebude. Jdu zpátky před budovu a všimnu si otevřených dveří vedoucích do jakéhosi krcálku. V něm je nashromážděná skupinka lidí. To musí ono – občerstvení! Už si představuju, jak držím v ruce studený džus. Skoro už cítím pomerančovou chuť na jazyku a chladivou infuzi vitaminů a cukru stékající mým hrdlem. Nadšeně vběhnu dovnitř a tam narazím na…

….půjčovnu běžek. „Počkat…Cože?“ „Půjčovna běžek? Je to půjčovna běžek,.. půjčovna běžek“, opakuju si v hlavě, protože můj mozek zjevně neví, jak tuto informaci zpracovat. Kdo by si sakra teď a tady potřeboval půjčit běžky? Co je to za blbost? Ano, narazili jsme na nějaký sníh, ale toho byly všeho všudy asi tak 2 cm. Zmatená vyběhnu zase ven a donesu tuto smutnou novinu Tomášovi.

Půjčovna běžek mu připadá taky absurdní, a tak se jde přesvědčit na vlastní oči a radši se optat, zda opravdu neprodávají pivo. Neprodávají. K obědu si budeme muset vystačit s tím, co máme. Jak jsme teď pořád hladoví, zásoby nám vcelku rychle ubývají. Nakonec jsme toho jídla asi nekoupili až tak nesmyslně moc, jak jsme se zdálo. Vaříme kuskus, po jídle chvilku odpočíváme a užíváme si alespoň luxus piknikových stolů, které jsou rozestavěny kolem informačního centra. Pěkně do nás při tom paří sluníčko. Počasí je dneska teda parádní!

Po krátké siestě vyrážíme dál na trail. Procházíme okolo stáda koní a později narážíme na další rodinku divokých koz. Přestože je to už asi desáté setkání s kozami, pokaždé, když je vidím, jsem znovu a znovu u vytržení. Vlastně jsem nadšená vždy, když potkám zvíře ve volné přírodě. Asi po 1 km od informačního centra se před námi v celé své majestátnosti zjeví Pico de Mulhacén, který je se svými 3,483 m.n.n nejvyšší horou Sierra Nevady. Dnes si díky perfektnímu počasí můžeme opět užívat dech-beroucí kontrast zasněžených vrcholů za teplého prosluněného dne. Nemůžu se toho pohledu nabažit. Připomíná mi, proč jsme se sem vydali a proč si takových pohledů chci užívat v nedaleké budoucnosti víc a víc.

Překračujeme ledový potůček stékající ze svahu a mě náhle přepadá akutní potřeba další hygieny.  O pár chvil později už si v potoce “myju”vlasy. Jako při vytírání podlahy si budu nalhávat,  že co je mokrý je i čistý. No, nejsem si jistá, že to stálo za tu zmrzlou půlku mozku.  Rozhodně jsem ale osvěžená. Zanedlouho docházíme k dalšímu refugiu – Las Chorreras. To vypadá o něco málo použitelněji než refugio na vrcholu La Polarda, nicméně ani tak zde nehodláme nocovat. Obloha je dnes bez mráčku, tak není důvod využívat nouzový úkryt.

Ukusujeme ještě kousek z další etapy a po cestě potkáváme osamělou, nejspíš hluchou kozu. Štráduje si to hned vedle cesty, zadkem k nám a vůbec o nás neví. Než si nás všimne, stačíme se přiblížit na několik málo metrů. Steleme si na terasovitém plácku pod cestou s perfektním výhledem na Pico de Mulhacén. Před spaním si zopáknu včerejší anabázi s deratizací všech svých věcí. Dnes to beru ještě pečlivěji – každý šev prohledávám rovnou dvakrát a odstraňuji každý sebemenší drobeček a nečistotu. Když po dvou hodinovém snažení opět na nic nepřijdu, připadám si už trochu jako blázen. Občas ale postřehnu, že se mi na některé z věcí zjevují podivné podlouhlé černé mušky. Mají křídla a umí docela rychle zmizet, když se je člověk snaží zamáčknout. Nelíbí se mi, ale třeba už jsem prostě paranoidní a vidím úhlavního nepřítele v každém hmyzákovi. K tomu však Tomáš naráží na netu na článek z července 2019 popisující přemnožení jistých moscas chupasangres (černých krvesajících mušek) ve Španělsku. Hmm, to by se zdálo jako příhodné vysvětlení. Přesvědčená o vině černých mušek ale nejsem. Mám za to, že takhle velkou mušku bych přece v noci musela ve spacáku s čelovkou zahlédnout. Já ale při nočních lovech nevidím nic, jen citím sem a tam hryznutí a neustávající svědění, teď už celého těla….

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

So it seems that I didn’t manage to get rid of IT. Whatever IT is….IT has been biting me again during the night. Nevertheless, I was so tired that I slept anyway. At least a bit. The pinches spread quickly. I have some on my neck and back as well now. Thomas is better off. He also got some but in general he’s obviously less tasty for IT than me. I’m slowly going mad.  But what can I do…I have to bite the bullet and go forward. Perhaps walking will distract me from focusing on how terribly itchy my whole body is.

The hike today is much more enjoyable and smooth than yesterday. Even low quality sleep helped. We are also motivated – we will pass by the information point LA RAGUA today. With a bit of luck, we might be able to buy some goodies there. As we get closer, we meet few day hikers….that looks promising. There has to be something (small shop or bistro or whatever). True, the season is off but it’s Friday and people are obviously coming here. We see a parking lot with a big building. Actually, there are 2 buildings – one of them being the information centre itself (closed), the second one looks like a hotel or a restaurant. Nevertheless, it looks pretty closed as well. I’m going closer to investigate it. On building’s wall, I see an arrow pointing to the toilets and so I head there first. All I find is an iron gate with a big padlock. Well, no toilet for me. Walking around the building, I notice an opened door to a small room with a group of people inside. That must be it! A shop/bistro. I can already see myself with a glass of cold juice in my hand, I almost feel the orange taste on my tongue and the cool vitamin-sugar-loaded liquid flowing down my throat. I hurry inside enthusiastically. What I find in there is….

….Cross-country skis rental. ”Wait!….What?” „Cross-country skis rental, it’s cross-country skis rental“, I repeat to myself as my brain is obviously unable to process this information. “Who on Earth would need to rent a cross-country skis now? Here? What the hell? Well….yes, we have seen some snow if you count the 2 cm. Totally confused, I bring the sad news to Thomas. 

He too, finds the idea of cross-country skis rental absurd and wants to see it with his own eyes and make sure that they really don’t sell a beer there. Nope, they really don’t. For lunch, we will have to settle for what we have then. Our supplies run low quickly, given how hungry we constantly are these days. In the end, the resupply shopping was not that exaggerated as we initially thought. We cook some couscous and rest for a while after the lunch. If nothing else, we can at least enjoy the luxury of picnic tables which surround the information centre. The sun is shining and the weather today is absolutely gorgeous!

After a short break, we are back on track. We pass by the horse herd and encounter another wild goat family later on. Despite this being the tenth or so goat encounter, I still get excited every time I see them. Actually, I get excited any time I see a wild animal in the nature. After 1 km a majestic Pico de Mulhacén appears in front of us. With its 3,483 m.a.s.l. it is the highest peak of Sierra Nevada mountain range. How lucky we are that we can again enjoy the breath-taking contrast of snow-covered peaks during a warm sunny day. I can’t get enough of that sight. It reminds me why we came here in the first place and why I want to enjoy more and more of such views in the near future. 

As we cross an icy stream running down the slope, I suddenly feel an urge to do hygiene again. Few moments later, I’m „washing“ my hair in the stream. Just like when mopping the floor, I will delude myself to think that wet = clean. I’m definitely freshened. Not long after my short bath, we reach another refugio – Las Chorreras. It looks a bit better than the one on the La Polarda peak, nevertheless, we are not going to spend the night in here. The sky is crystal blue and so there is no reason to make use of the emergency shelter.

We walk few more kilometres of the new stage. On the way we meet an old and likely deaf goat. It strides right next to the trail and has no idea about our presence whatsoever. Before it notices us, we manage to get as close as 5 meters away from it. We build the tent on a small terrace just below the trail. From there we have a nice view of Pico de Mulhacén. Before going to bed, I repeat yesterday’s anabasis with deratization of all my things. I take it even more thoroughly today – I search every seam not once but twice and remove every tiny little dirt. When after two hours of work, I don’t find anything suspicious, I feel already a bit crazy. But sometimes I notice small black flies spawning on some of my things. They have wings and are able to escape rather quickly when one tries to squeeze them. I don’t like them. But who knows…maybe I’m already paranoid and I see an enemy in every insect. But when Thomas comes across an article on the internet from July 2019 talking about the outbreak of so called mosca chupasangre (blood-sucking black flies) in Spain, the dots start to connect. Well, well, well…that seems like an explanation. But I’m still not totally convinced that the black flies are to blame. I think I would have seen such a relatively big fly in my sleeping bag. But during my night hunts when searching my sleeping bag with my headlamp on, I didn’t see anything. I just felt the bites and everlasting itching.

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

„Je bezvětří, je bezvětří, je bezvětří, je bezvětří….“ To byla moje mantra dnešní noci. Tentokrát se mé přání ale nevyplnilo. Celou noc fučel příšerný vítr a v nárazech nám lomcoval se stanem. Já mám fóbii z padajících stromů, tak mě zrovna neuklidňovalo, že pod dvěma spíme. Zkrátka jsem v podstatě celou noc nezamhouřila oka. K tomu mě už asi 2 noci něco strašně kouše. Mám poštípaný úplně celý nohy, zadek, a teď už i břicho a ruce. Strašně to svědí a každou noc se to zhoršuje. A tak jsem se během této bezesné noci snažila pomocí googlu dopátrat toho, co mě to asi tak žere (blechy? štěnice? a nebo snad svrab?) Prostě parádička!

Ráno je neuvěřitelně hnusně – mlha jako mlíko, mrholení, zima. Vůbec, ale absolutně vůbec se nám nechce vylézat. Mně se teda nechce dělat vůbec nic (snad kromě spaní). Vařím kafe v předsíňce a snídáme ve stanu. Když jsem jakž takž psychicky připravená, vylézáme a balíme (opět) mokrý stan. Vyrážíme až kolem čtvrt na jedenáct. To je asi náš nejpozdější start vůbec….

Začátek dne je ve znamení sestupu, a tak zanedlouho alespoň slézáme z mlhy. Jde se mi ale pěkně blbě. Bolí mě kotník i achilovka a jsem malátná. Přisuzuju to nevyspání. Taky mám pořád šílený hlad a po bohaté snídani si při dobírání vody dávám ještě tortillu se sýrem a chorizem. Hlad rovněž svádím na nevyspání.

Během dne se vyjasňuje a kolem poledne už zase šajní sluníčko. Otevírají se nám výhledy na zasněžené vrcholy a na chvíli je to zase parádní. Na oběd zastavujeme na prosluněné louce v 1,900 m.n.m. s výhledem do údolí. U přípravy oběda mě najednou popadne amok. Všechno v té chvíli je prostě nějak špatně. Rozbíjím si škrtátko na vařiči a pak už to jde ráz na ráz. Po celém svahu lítají sýrové tortelliny a vzduchem sprosté nadávky. A víte, kdo za to může? Nevyspání….a Tomáš samozřejmě. Ten zatím nerušeně telefonuje se svojí ségrou. Když se vyvztekám, sesbírám tortelliny (které byly naštěstí ještě neuvařené, když jsem je začala rozhazovat všude okolo). Dodělávám oběd a za 20 minut už se sama sobě musím smát. Tomáš se ke mně ochotně přidává a neskrytě se mi vysmívá. No, je fakt, že si to asi zasloužím.

Ideálně bychom dnes chtěli dojít až do další informačního centra (Punto de Información LA RAGUA – cca. 20 km), ale něco mi říká, že to nejspíš nevyjde. Ploužím se a ploužím. Dneska to jde opravdu ztěžka. I přesto, že se pohybujeme šnečím tempem, podaří se nám vylekat další rodinku koz. Máma koza v panice uskakuje z cesty dolů do příkrého srázu. Kůzle ji následuje. Slyším jen smršť padajících kamenů. Poskočí mi srdce a stáhne se mi hrdlo. Stojím nad propastí a snažím se zaostřit, zda uvidím nějaký pohyb. Jo, uff….vypadá to, že jsou v pořádku. To vypadalo dost děsivě!

Když máme 14 km, začínáme se poohlížet po nocovišti. Noha mě bolí a jsem unavená. Už nechci ujít ani krok. Dneska to na super plácek se špičkovým výhledem nevypadá. Musíme se spokojit s paloučkem u cesty s kravskými bobky. Je trochu z kopce, ale to se zvládne. Stavíme stan a já se rozhodnu prohledat a vyklepat všechny svoje věci. Jestli si s sebou nesu nějakou krvelačnou bestii, co mi nedá spát, hodlám ji odhalit. Pečlivě beru do ruky každou svoji věc, vyklepávám a odfukuji každičký sebemenší drobek, každé zrníčko prachu ze všech švů a záhybů. Je to zábava asi tak na 2 hodiny. A víte, co jsem našla? VŮBEC NIC! Nic, co by vypadalo jako blecha nebo vajíčko nebo snad nedej bože štěnice. Tak co mě to sakra štípe? A proč jenom v noci? Čistě psychický problém to asi nebude, vzhledem k tomu, že ty štípance jsou vcelku hmatatelné…..Vzdávám to. Třeba se mi to podařilo vyklepat a ani o tom nevím. Uleháme ještě za světla. S nadějí v lepší spánek.

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

„No wind is blowing, no wind is blowing, no wind is blowing….“ That was my mantra for tonight. This time, though, my wish did not come true….All night long, a strong wind has been shaking ragefully with our tent. I’m scared of falling trees and the fact that we were sleeping under two, made me quite nervous. In short, I did not sleep at all! In addition, every night for the last 2 nights, I have been scratching my whole itching body. My legs, butt and now even arms and belly are full of pinches of unknown origin. And it’s getting worse. So during this sleepless night I have been trying to figure out (UTFG) what it is that’s bothering me (fleas?, bedbugs? or mange?) Just awesome!

The morning is really ugly – thick fog, drizzle, cold…We have absolutely no desire to get out of the tent. I actually have no desire to do anything at all (except for sleeping). But we will have to move. I prepare my morning coffee in the vestibule of the tent and make a breakfast in the tent. When I am more or less mentally prepared, I get out and start packing the wet tent (again). We start the hike at around 10:15 am, which is probably our latest time ever.

The morning stage is all about descending and so we soon descend from the fog. The walk is harsh today. My ankle hurts and I feel dizzy. I blame it on lack of sleep. Furthermore, I’m constantly hungry and so I have a second breakfast (tortilla with cheese and chorizo) when we stop to fill the water. I blame the hunger on lack of sleep as well.

Around midday the sun is shining in full swing again and breath-taking views of the Sierra Nevada open up in front of us. We stop for lunch at a sunny meadow with nice valley view at around 1,900 m.a.s.l. During the lunch I suddenly become furious. Everything in that moment is simply wrong! After my lighter on the stove breaks down, everything goes rather fast. Cheese tortellini flying all over the place and swearwords in the air. I blame it on lack of sleep…..and on Thomas of course. Meanwhile, Thomas is calling tranquilly with his sister. When I become sane again, I pick up all the tortellini from the ground. They are all over the place. Luckily for me, they were still uncooked when I started tossing them around. I finish the lunch preparation and in 20 minutes I have to laugh at myself. Thomas joins me immediately sneering at me with apparent pleasure…OK, I think I deserve this.

Ideally we would like to reach another info point today (Punto de Información LA RAGUA – approx. 20 km). But something tells me that we won’t make it. It’s not going well today, I’m plodding wearily. Despite our awfully slow pace, we manage to scare up another two wild goats. As soon as she spots us, mummy goat jumps down the steep slope. The kid goat follows her. I stand there on the edge of the precipice with my heart in my throat. I lean over trying to catch any sign of a movement down there. Yes! Ufff…seems like they’re alright. That seemed really dangerous!

After 14th kilometres, we begin to search for a camping spot for tonight. My ankle hurts and I’m tired I don’t want to take another single step. Just want to lay down and rest. Finding a nice spot with a view is difficult today. A small, slightly sloping glade with cow’s poop will have to do. We set up a tent and I suddenly decide to search and peen all my things. If I’m carrying a bloodthirsty vermin which keeps me from sleeping at the night, I’m determined to find it and get rid of it. I’m taking an item by item out of the backpack, peening and cleaning each and every tiny crumb, dirt, each mote from every single seam and flexure. And guess what I have found? ….NOTHING! No traces of any insects, any parasites. So what the hell is attacking me at night? And why only at night? Or is it just my mind playing tricks on me? No…the pinches are real. Maybe I managed to shake it off without even knowing about it. We go to sleep early tonight with hopes for a better rest.

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•