---

---

Je to tady…Konec. Poslední den našeho treku. Do Capilery – městečka, ve kterém jsme naši nezapomenutelnou výpravu zahájili, nám chybí pouze 10.5 km. Na jednu stranu je mi smutno, že už to končí, na druhou stranu se samozřejmě těším na některé vymoženosti civilizace – třeba sprchu, pokoj s ramínkama a bez štěnic, restauraci a tak trochu i na postel. Moje nafukovací karimatka je sice skvělá, ale matrace je matrace.

Naposled si užívám svůj oblíbený ranní rituál – pohled na postupně blednoucí oranžovou oblohu s kávou v ruce. Zatímco Tomáš ještě chrní, píšu deník a chvíli i kreslím. Dnešní ráno bude nejspíš naše nejlínější vůbec. Koneckonců nemáme kam spěchat….jedině snad na pořádný oběd. A na ten se teda sakra těšíme!

Trail nám na poslední den přichystal doslova pohádkovou cestu okolo průzračného potůčku. Procházíme kouzelným lesíkem – alejí vzrostlých stromů, jejichž košaté koruny se sklání nad našimi hlavami. Mnohé z nich vypadají jakoby živě, skoro až lidsky. Často v některém z kmenů zahlédnu i obličej. Vypadají jako Enti. Skoro čekám, že se některý z nich pohne a promluví. Navečer by to tu mohlo nahánět hrůzu, ale teď, za slunečního svitu, to působí spíš magicky. Něco tady ale nehraje, běhá mi hlavou. Počkat. To ten potok. Je na něm něco divnýho. „Ale vždyť on teče do kopce, vidíš to!?“, vyhrknu nahlas. „A jo“, přitakává Tomáš. Tak to je haluz. Klame nás snad zrak?

Několikrát se ztrácíme. Poprvé je to sranda. Podruhé jsem trochu mrzutá. Potřetí už mi to přijde jako zlý sen. Zbytečně si zacházíme a plýtváme tak drahocennými zbytky energie. Za malou chvíli se v dohledu objevuje náš cíl – bílé městečko Capileira. Jásám. Najednou zase oplývám novou energií. Vypadá to blízko (ale není). Mám pocit, že už tam jsme (ale nejsme). Jak se ukáže během následující hodiny, ty poslední kilometry si budeme muset ještě pěkně odmakat.  Jsme sice v přibližně stejné nadmořské výšce jako Capileira, nicméně cesta k ní vede přes údolí. Čeká nás ještě bezmála 400 m sestup a výstup.

Začíná na mě doléhat vyčerpání. Mám dojem, že mé tělo polevuje. Zřejmě v tom hraje roli vědomí, že už jsme téměř na konci. Vsadím se, že kdybychom měli před sebou ještě třeba 60 km, cítila bych se paradoxně líp. Klesáme obtížným kamenitým terénem. Každý krok je nesmírně vyčerpávající. V hlavě si neustále dokola opakuju: „když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš…“. Do Capileiry zbývají 2 km. Přísahám, že jsou to ty nejtěžší 2 km celého trailu. Nemůžu jít, nemůžu dýchat. Nohy mě odmítají poslouchat. Plíce jako by nebyly schopny dodávat tělu dostatek kyslíku. V polovině finálního stoupáku se zastavuji. Tentokrát nenadávám kopci, ale spíš sama sobě. Začínám chápat, jak je možné, že někdo vzdá výstup na Everest pouhých pár metrů pod vrcholem. Hni se, Kristýno! Když nezastavíš, jednou tam dojdeš, když nezastavíš…. Kousnu se a jdu dál. Zatímco tady vypouštím duši, Tomáš už nejspíš dávno čeká v cíli. Nepříjemné stoupání je čím dál prudší. Pot ze mě odkapává na všechny strany a srdce mi asi brzy vyskočí z hrudi.

A pak konečně…KONEČNĚ…zahlédnu ceduli zaslíbenou. Poslední žlutozelenou ceduli na vstupu do Capileiry. Tak jsme to dokázali! 315 km, 16 dní – celý Sulayr trail pokořen! A stálo to za to. Teď už nás čeká jen to příjemné – naběhnout do obchodu, nacpat se džusem a čokoládou, najít restauraci se zahrádkou, jíst, ubytovat se, osprchovat se, spát, znovu jíst, znovu spát.

---

Na pozdní oběd jsme skončili v Jardín de Sabores (Zahrada chutí). Velmi příjemné místo s parádní velkou zahradou, milou obsluhou a přátelským psíkem poflakujícím se kolem stolů. Připravují zde typické španělské speciality a indické pokrmy. Zvládli jsme polévku, hlavní chod i dezert a celkem jsme tam nechali €72. No hlad byl veliký (a žízeň taky). Ubytovali jsme se v hostelu Ruta de las Nieves (Sněhová cesta), který jsme rezervovali den předem (včera ze stanu v kempu Puente Palo) a na večeři zašli do jednoho z místních tapas barů na masovo-sýrové tapas a výborné červené víno. Původně jsem už dnes neplánovala po obřím obědě nic jíst, nicméně jak dobře víme, plány vždy nevychází.

Capileira je vcelku turistické městečko a večer je tu živo. Do baru jsme přišli jako jedni z prvních. Zanedlouho se však zaplnil tak, že nově příchozí si již neměli kam sednout. Vždy, když jsme v cizině, rychle si zvykneme, že nám nikdo nerozumí a můžeme si říkat co chceme a kde chceme. Jen zapomínáme, že Češi jsou velcí cestovatelé a jsou tak nějak všude. Zrovna když rozvíjíme diskusi o technikách čurání v přírodě, osloví nás od nedalekého stolu český pár s prosbou o fotku. No bezva. Takže celou dobu tady někdo těm našim ovíněným plkům rozumí. Prohodíme s Čechy pár slov a pomalu se odebereme zpět do hostelu. Koneckonců máme co dospávat…

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

It’s near…the end. The last day of our trek. We only have 10.5 km left to Capileira – the village where we began our journey. On one hand I feel a bit sad that it’s coming to an end, on the other hand I’m naturally looking forward to some perks the civilization has to offer – shower, restaurants and a proper bed.  Don’t get me wrong, I’m a big fan of my inflammable pad but proper mattress is a proper mattress.

For the one last time, I‘m enjoying my favourite morning routine – with a cup of coffee in my hand, I’m watching the vibrant colours of pink and orange slowly diminish as the sun rises. While Thomas is still sleeping, I writing a diary and drawing a little. Today’s morning will most likely be our laziest one ever. Anyways, we have no where to rush…except maybe to a proper lunch. And you bet we are looking forward to it!  

What a fabulous last day the trail prepared for us! We pass through a fairy-tale-like wood alongside a limpid stream. It’s an alley of high-grown trees leaning over the path with their wide spreading crowns. Many trees look almost like living creatures. Some of them even have faces on the trunks. They look like Ents. I almost expect one of them to move and start speaking. This place could be quite scary during the night but in daylight, it feels rather magical. But wait…something’s weird in here. Something doesn’t add up, I keep thinking to myself. “It’s the stream…it runs uphill! Do you see it?“ I ask Thomas. „Oh, yeah“. „What the hell? Are we delusional or what is this?“

We lose the path for multiple times. First time it’s funny, second time – slightly annoying, third time – a nightmare. Each stray costs extra time, extra steps and extra energy. Finally, our aim – the white Capileira village – appears in front of us, just across the valley. I’m thrilled. Seeing the final destination cheers me up. It seems close (but it’s not). It feels like we are already there (but we’re not). We won’t get it for free. As it turns out, we will still have to push through it. The last few kilometres across the valley are everything but easy. We descend by almost 400 m and naturally we have to gain them again.  

The exhaustion is hitting me. I feel like my body is weakening, longing desperately for a break. I think the knowledge of being “almost there” plays a crucial role here. My body and mind just think they can shut down already. But no! Not yet! Still few more kilometres to go, so pull yourself together, Kristýna! We hike downhill through difficult rocky terrain. Each step is immensely exhausting. My mantra for the moment is: “if you never stop, you’ll get there eventually, if you never stop, you’ll get there eventually, if you never stop…“ We only have 2 more km to Capileira. But I swear these are the most difficult 2 km of the whole trail. I can’t walk, I can’t breath. My legs refuse to obey and my lungs seem unable to provide enough oxygen to the muscles. Reaching the midpoint of the ultimate hill, I’m forced to stop. I’m not rude to that hill this time but rather to myself. I’m starting to understand why someone would give up the Everest climb just few meters below the summit. I can also already see the first houses of Capileira but that doesn’t make it any easier. “Move it, Kristýna! If you never stop….“ and here we go again…While I toil and moil here, Thomas is probably already waiting at the finish line. The unpleasant hill gets steeper and steeper, the sweat is pouring down of me and my heart is about to jump out of my chest.

A then finally….FINALLY…I can see the final notice board. The very last yellow and green notice board placed at border of Capileira. We made it! 315 km, 16 days – the whole Sulayr trail…DONE! And it was totally worth it. Now only the pleasant stuff awaits – load up with juice and chocolate, find a restaurant with outdoor seating, load up with proper food, check in at a hostel, shower, sleep and repeat.

---

We chose a place called Jardín de Sabores (The garden of tastes) for the late lunch. Very nice and cozy place with awesome garden, kind service and friendly dog hanging around the tables. You can either opt for a typical Spanish dish or for Indian cousine.  We ordered a 3-course menu and some wine for the total cost of €72. Well, the hunger was real (and so was the thirst). We stayed at the hostel Ruta de la Nieve (Snow Route) which we reserved one day ahead from the tent in Puente Palo campsite. After we took a shower and got some rest, we went outside and ended up in a stylish tapas bar. I didn’t plan to eat anything else for the rest of the day (after the huge late lunch we had) but things don’t always go as planned, right? And so we ended up eating the full plate of tapas with a selection of traditional local sausages and cheese accompanied with a jar of red course.

Capileira is quite a touristic town and it’s fairly lively in the evening. We arrived at the tapas bar as one of the first guests but it got crowded rather quickly and soon there were no spots left for the newcomers. Every time we are abroad, we get used to speaking openly about everything in Czech as we presume nobody around can understand us. We keep forgetting that Czechs are passionate travellers and are everywhere. Just as we’re discussing the peeing techniques in the nature,  we are approached by a Czech couple sitting at the nearby table asking us to take a picture of them. Great! So this whole time someone could understand our winy bubbling. We chat for a short with the Czechs but soon start moving towards the hostel. After all we have some sleeping to catch up on…

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Luckily, nobody casted us out of our camping spot which we named and so the night was calm. The morning view of the pink horizon is a balm for the soul. One noticeably piked hill has been attracting our attention since yesterday (according to the map, it is most likely Cerro del Trevenque – 2,083 m.a.s.l.)

When we finally have enough of gazing at the horizon, we eat some leftovers for breakfast, pack up and take off. Our day begins with 300 m ascend – the last hill from yesterday’s stage. When we climb it, we arrive at a lookout called Rinconada de Nigüelas. From there we can see fields of wind turbines and mountain chains raising above them. The visibility is great today, the sky is clear blue. All in all we’ve been quite lucky with the weather. No more downpours, fog or snow-storms over the last few days. Just the azure skies and warm sun rays. Only my eyes would probably have been happier, if I hadn’t broken my first sunglasses at the start of the journey and hadn’t left the second ones be trampled down by the sheep herd.

The 17^th stage looks promising – only 30 m ascend during 15 km stretch. That’s how I like it! We beat one km after another and advance quickly. Despite the ease of the terrain, we stop for lunch around midday as usual as we can already hear our stomachs growling. The hunger is permanent. Food is strictly allocated, most of the supplies we have left is a chicken soup from one of the local stores in Abrucena and we also have one package of instant Amore Mio pasta, which is now considered a luxurious dish and we set it aside for the dinner. Speaking of food, I have been experiencing intense Big Mac cravings for the past 3 days. Shame on me, I know….  

Before we know it, we arrive at another and the very last refugio – Tello, which also represents the end of 16^th stage. It’s a huge white house. It resembles a prison…sort of. We don’t really like it but we still go in to explore it. It’s pretty abandoned which means no trail magic (meaning sale of beer/wine/lemonade) for us. We only find a half-empty bottle of red wine of unknown age and origin inside. I always say I never refuse wine but I’m definitely not brave enough to give this one a try. The shelter has a decent capacity. This webpage says it’s for 12 people but I think with pads and sleeping bags, more people could fit in (perhaps even double the amount). While resting for a while, I prepare the second coffee of the day. My caffeine and sugar addictions are striking. I feel a strong sugar craving again and so I toss the coffee off at least hoping that it will satisfy those cravings.

Hiking becomes though during the afternoon. Somehow we lost the morning drive and energy and are ambling forward wearily. We pick some half-wizened blackberries on the way hoping for a small sugar boost. We encounter a cavalry of cows again and walk together with them. It takes some time before the smarter individuals realize that they could move out of the way. We would like to reach another official campsite – Puente Palo today and hike 25 km, so that we only have 10 left for tomorrow. This means we still have 5 km to go but I’m somewhat tired already and additional hour of hiking seems like too much. For the very first time, I decide to use doping – music – to enhance my performance. With Yungblud screaming into my ears, it suddenly goes much easier. I set up a fast pace, Thomas is catching up and we scoot forward.

We reach the camp before 5 pm. No need to mention we’re the only ones there. Compared to La Roza, this campsite is totally neglected and abandoned. The bathrooms are pounded to pieces, a building,which probably used to serve as a bistro, is locked and so the main perks this place has to offer are the picnic tables and good spots for tents. That’s good enough for us. We are truly hungry and so we prepare dinner right away. We set up our tent further from the path in a dense pine forest. Before going to bed, I go to the nearby stream to fill the water. For the last time on this trail I observe a beautiful colourful sunset. This puts a big smile on my face and for a short moment all thoughts (thoughts of today being the last day on trail, thoughts of return to reality, thoughts of work…) are gone. My mind is at peace and all is well…

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Z našeho kempiště „Na plácku u suti“ nás naštěstí nikdo nevyhnal, a tak jsme prožili klidnou noc. Výhled na růžově zbarvený horizont je ranním pohlazením po duši. Již od včerejška všem našim výhledům dominuje nápadně špičatý kopec (podle mapy nejspíš Cerro del Trevenque – 2,083 m.n.m.).

Když se dostatečně pokocháme, najíme a sbalíme, můžeme vyrazit. Na úvod nás čeká posledních 300 výškových metrů stoupání ze včerejší etapy. Když je zdoláme, dorážíme na vyhlídku Rinconada de Nigüelas, ze které máme možnost sledovat pole větrných elektráren a horské masivy tyčící se nad nimi. Viditelnost je dnes výborná, obloha je opět bez mráčku. Posledních několik dní nám počasí přálo. Žádné mlhy, lijáky ani sněhové přeháňky se už nekonaly. Jenom azurově modrá obloha a hřejivé sluneční paprsky. Jen moje oči by mohly být šťastnější, kdybych si hned na začátku výpravy nerozbila jedny sluneční brýle a druhé nenechala rozdupat stádem ovcí.

17.etapa vypadá slibně – pouze 30 m převýšení na 15 kilometrech. Tak se mi to líbí! Krájíme jeden kilometr za druhým a bleskovým tempem se posouváme dál. I přes jednoduchost terénu zastavujeme na oběd již tradičně kolem poledne na 10. km, neb máme hlad (vlastně už permanentní). Teď už máme jídlo skutečně přesně rozpočítané. Většinu zásob tvoří kuřecí nudlové polévky z místního vesnického krámku z městečka Abrucena. Instantní těstoviny Amore Mio, kterým se v běžném životě vyhýbám širokým obloukem, jsou nyní považovány za luxus a šetříme si je na večeři. Také mě už asi 3 dny pronásleduje intenzivní touha po Big Macu. Jojo, až tak hluboko jsem klesla…

Než se nadějeme, dojdeme k dalšímu a poslednímu refugiu – Tello, které je zároveň i koncem 16. etapy. Je to obrovitánský bílý zděný barák. Připomíná trochu vězení a moc se nám nelíbí. I tak se vydáváme dovnitř na průzkum. Bohužel žádné další kouzlo (rozuměj prodej piva/vína/limonády) se v něm nekoná, pokud tedy nepočítám poloprázdnou lahev červeného vína neznámého stáří a původu, kterou jsme uvnitř našli. Vždy říkám, že víno nikdy neodmítnu, ale zas tak odvážná, abych okusila toto, nejsem. Jinak je refugio zcela opuštěné. Kapacitu má ovšem slušnou na těchto stránkách je sice uvedeno, že je pro 12 lidí, ale myslím, že s karimatkami a spacáky by se jich tam pohodlně vešlo mnohem víc (třeba i dvojnásob). Chvilku odpočíváme a já si vařím druhou kávu dne. Mé závislosti na kofeinu a cukru útočí. Zase mě dohání příšerná chuť na sladké, ale už opravdu nemáme vůbec nic. Tak do sebe liju alespoň tu kávu v naději, že chutě zažene.

Odpoledne se nám jde hůř. Nějak nás opustil ranní náboj, a tak se ploužíme a cestou sbíráme na půl seschlé ostružiny v naději, že nám třeba dodají alespoň trochu energie. Zase narážíme na kavalerii krav a chvíli ji ženeme před sebou, než těm chytřejším jedincům dojde, že by nám třeba mohli uhnout. Dnes bychom chtěli dojít do dalšího kempu – Puente Palo a ujít tak 25 km, aby nám na zítra zbylo jen 10. Do kempu nám zbývá posledních 5 km po rovině, ale já už toho mám plný brejle a i další hodina chůze se zdá příliš. Poprvé za celý trail tedy nasazuji doping – hudbu. S Yungbludem křičícím do mých uší se najednou kráčí o dost snadněji a já nasazuji ostré tempo. Tomáš se ho drží a společně ženeme dál.

Ještě před 5. odpolední dorážíme do kempu. Snad ani nemusím zmiňovat, že ho máme opět celý pro sebe. Je však o dost zanedbanější než La Roza. Koupelny jsou rozmlácené, budova, která asi kdysi bývala občerstvením, je zamčená a hlavní zázemí zde tedy tvoří jen pár piknikových stolů a plácky vhodné pro stany. To nám ale bohatě stačí. Jsme vážně hladoví a tak hned vaříme večeři. Stan si stavíme dál od cesty v borovém lesíku. Před spaním jdu ještě doplnit vodu do nedalekého potůčku a naposled se kochám barevným západem slunce. Na rtech mi to vykouzlí obrovský úsměv a všechny myšlenky (na to, že už nám to končí, že je to poslední večer na trailu, že se zanedlouho budeme muset vrátit “zpět do reality” a do práce…) na malou chvíli utichnou. Na malou chvíli na nic nemyslím, prostě jen jsem…

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

The leftover burger from yesterday made for a good breakfast – exactly as I expected. Breakfast of champions. The night was peaceful, yet itchy and stinging again. I would love to say that I demonstrate the first signs of apathy towards these unidentifiable bloodthirsty beasts which keep me from sleeping but it’s not the case. I think it’s simply impossible to steel oneself against something that annoying. I can take it as a training for the mosquito season in Oregon. I wanted it, I got it – the Pacific Crest Trail training all inclusive.

The day begins with ascending…what a surprise. The going gets tough today. I think we could use some rest already. Nevertheless, we only plan to rest after we finish the trail. After all, we’re almost there – 3 more days (approx. 60 more km) to go. After we climb the first hill, the path continues straight and downhill. We reach the end of yesterday’s stage. Looking at the notice board makes us slightly sick. There’s 1,237 m ascent ahead of us today. Well…I don’t feel ready for this (neither physically, nor mentally). We were hoping that maybe the trail could just remain flat for a change. Oh, how naive we were…

We’re walking on a wide cycle route when suddenly a view of a new kind of landscape (different from what we have seen so far) opens in front of us. Wide dusty road, dry spiky bushes, red rocks…“A western could totally be filmed here. Only a cowboy on a horse is missing”, I share my impressions with Thomas. We come to a farm (one looking also pretty wild-western like). First, we pass by a cattle yard and consequently by a small dwelling. A dog and a mid-aged man run out.

At first, I wonder whether we entered somewhere we should have not but turns out quickly that the man just wants to chat with us.  He lets us fill our water bottles and keeps showing us (at least 3 times) which way our trail leads. “That’s fine, señor, we can find our way“, I’m thinking to myself. I would like to move on. But the man suddenly changes the topic and the intonation of his voice and starts warning us. I can’t fully understand him but I think he says something about people working with cows down by the river (that would make sense) and that we should squat down once we see them (that makes less sense to me). Afterwards, the man starts to give out weird shrieks, which begin to resonate through the valley…. surrealistic moment.  It reminds me of the herdsman we met the other day who was doing something similar. Apparently, locals love using such shrieks as a mean of communication…who cares if it’s creepy, right? Nothing resounds back though.

We are finally back on track; we go down the hill and reach the aforementioned river. While we haven’t found any people or cows, we have encountered big herd of goats and sheep. And there by the lovely river was where the hell began. We started ascending again. But this time it was different – this time it was the steepest and longest fucking hill of all. It’s never-ending. Dear God! I stop. Breathing heavily. I’m hot, sweat is pouring into my eyes and it burns. God damnit! I become furious (again) and I swear at the hill. When I’m done, I move on…left and right, step by step. After a short while, the situation repeats itself. Stopping, heavy breathing, sweat in the eyes, swearwords and off I go – left and right, step by step. The poor hill heard a lot from me. As we climb up, we can hear the man’s weird shrieks in the distance…the whole time. That’s what I call stamina. When I finally reach the summit, Thomas is already chilling there. „What’s taking you so long?“, he asks. Look on my face was likely enough of an answer as there were no more questions.

It’s lunch time. The only problem is, there is cow’s and goat’s poop everywhere. Nothing we would not be used to already but this time, it’s extreme. Poop is all around. Even so we find a small spot on a rock between the buttons and prepare a lunch. The view is worth it. Suddenly an authentic Spanish cowboy with a hat and a rope on a horse with his small cattle herd passes by. “Seriously?”, I laugh. “And where are the cameramen?” Cowboy starts to clamour something and the man across the valley finally gets the desired answer.

After lunch, I desperately crave something sweet. I try to make couscous with a little bit of chocolate protein powder (which is literally the last sweet thing we have left). It was disgusting and it definitely did not satisfy my cravings. Well, I guess we better just be on our way, so that I can whisk away the thoughts of sugar with exercise. The trail turns into flat narrow path on which we encounter 2 bulls. They seem utterly unconcerned with our presence and start sauntering in front of us. We hope that they will just step aside and let us pass…

No…they won’t. Unless we want to play off cowboys as well and drive them all the way to Capileira, it’s gotta be us bypassing them. With all the spiky bushes surrounding the trail, it’s easier said than done. I scratch my leg but we made it and left the bulls behind. We tried to drive them bit back but as they didn’t seem keen, we better left them alone and minded our own business.

We cross another river and I decide it’s time for a quick bath. Quick one indeed…I can feel my bones freezing and so I’m out pretty soon. It’s 4 pm and we begin another ascent. This time less steep and relatively pleasant (as pleasant as a scrambling up the hill can be). We circumvent the hill, go through a small gate and all of the sudden we shift from Wild West to French countryside. The scenery changes rapidly once again.

We are gazing at tall green poplar trees, small stoney bungalows with watered flowering gardens and awesome views. We just wonder where we’re gonna camp tonight, given that this place is relatively civilized and frequented. Eventually we find a spot on 20. km near the ruins of an abandoned house. It offers a nice view. Hopefully no one will cast us out of here.

---

Gallery

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

---

---

Zbytek burgeru ze včerejška přišel ráno vhod – přesně jak jsem odhadovala. Snídaně šampionů. Noc byla klidná, ač opět svědivá a uštípaná. Ráda bych řekla, že se u mě objevují první známky apatie vůči neidentifikovatelným krvelačným bestiím, co mi nedají spát, ale není tomu tak. Myslím, že na něco tak otravného se prostě rezignovat nedá. Asi je to příprava na oregonské komáry. Chtěla jsem to, tak to mám – trénink na Pacifickou se vším všudy.

Den začíná stoupáním…jak jinak. Dnes to jde poněkud ztuha. Myslím, že už bychom si zasloužili nějaký odpočinek. Ten si ale dopřejeme až v cíli. Jsme už blízko – zbývají nám poslední 3 dny, posledních cca. 60 km. Po té, co překonáme první dnešní kopec, cesta pokračuje dál po vrstevnici. Dorážíme ke konci včerejší etapy. Při pohledu na ceduli k další etapě se nám udělá poněkud nevolno. Prý nás čeká 1,237 m převýšení. S tím jsme už moc nepočítali. Doufali jsme, že bychom pro změnu mohli jít třeba už jen po rovině. Ach ta naivita…

Chvíli postupujeme po široké cyklostezce a zanedlouho se před námi otevírá výhled na úplně jinou krajinu, než jsme viděli doposud. Široká prašná cesta, suchá pichlavá křoviska, červené pískovcové skály…úplný Divoký západ. „Tak tady chybí už jenom kovboj a může se točit western…“ podělím se s Tomášem o své dojmy. Docházíme k farmě (co taky vypadá jako z Divokého západu). Nejprve míjíme ohradu plnou krav a následně malé obydlí, ze kterého na nás vyběhne pes a za ním pán.

Nejdřív se trochu leknu, jestli jsme nevlezli někam, kam jsme neměli. Brzy však zjišťujeme, že pán si chce asi zase jenom pokecat. Nechá nás si u něj doplnit vodu a nejméně 3x nám naléhavě ukazuje, kudy vede cesta dál. „To je dobrý, pane, my asi trefíme“, říkám si v duchu. Už bych se nejradši pohnula dál. V tom ale pán změní předmět hovoru a intonaci a začne nás na něco pořád dokola upozorňovat. Moc mu nerozumím, ale myslím, že říká něco o tom, že jsou dole u řeky lidé pracující s krávami (to by ještě dávalo smysl) a že až je potkáme, máme si dřepnout na bobek (to už mi moc smysl nedává). Následně pán začne vydávat zvláštní skřeky, které se nesou celým údolím…surrealistický moment. Podobné skřeky zde mají zjevně místní v oblibě – asi je to užitečný komunikační nástroj. Jen z něho trochu běhá mráz po zádech. Zpátky se však nic neozývá.

Konečně se vydáváme dál, scházíme z kopce a brzy narážíme na zmiňovanou řeku. Žádné lidi ani žádné krávy u ní však nenacházíme. Za to o něco výš narážíme na celkem početné stádo koz a ovcí. Dál nastává peklo. Nejprudší a nejdelší stoupání, jaké jsme tu zatím zažili. Kopec je dlouhý…opravdu dlouhý….super-dlouhý…Bože! Tenhle podělanej kopec nebere konce. Zastavuji se, ztěžka funím, je mi horko, pot mi stéká do očí a sakra to pálí! Chytá mě (další) amok. Sprostě nadávám kopci. Když se vyvztekám, jdu dál. Pravá, levá, krok sun krok. Po chvíli se celá situace opakuje. Zastávka, funění, pot v očích, sprosté nadávky, ještě sprostší nadávky, pravá, levá, krok sun krok. Kopec si toho ode mě vyslechnul fakt hodně…chudák. Celou dobu, co stoupáme, zní údolím pánovy skřeky. Tomu říkám vytrvalost. Když se konečně došourám na vrchol, Tomáš si tam již v klidu hoví. „Kde jseš tak dlouho?“, ptá se. Výraz v mém obličeji mu asi jako odpověď postačí.  Dál už se totiž radši na nic neptá…

Je čas na obědovou pauzu. Všude okolo nás je to ale děsně pokaděný od dobytka. Nic, na co bychom už nebyli zvyklí…až na to, že tady je to opravdu extrémně pokaděný. I tak se vtěsnáváme na menší skalku mezi bobky a vaříme oběd. Najednou se pár metrů od nás objeví pravej nefalšovanej španělskej kovboj na koni s kloboukem, lasem a malým stádečkem krav. „Jako vážně?“, začnu se smát. „A kde jsou ty kameramani?“ Kovboj začne něco povykovat a pánovi přes údolí se tak konečně dostává vytoužené odpovědi.

Po obědě mám zoufalou chuť na něco sladkého. Zkouším si udělat kuskus na sladko – s trochou čokoládového proteinu (což je doslova ta poslední alespoň trochu sladká věc, co nám zbyla). Je to ale pěkně hnusný a moc mě to neuspokojí. Nezbývá tedy než vyrazit dál a zahnat myšlenky na cukr pohybem. Cesta je zase chvíli po rovině. Je to úzká pěšinka ve svahu, na které narážíme na 2 býky. Vypadají naprosto nevzrušeně a líně se valí před námi. Doufáme, že nám uhnou….

Né, neuhnou. Pokud si nechceme hrát taky na kovboje a hnát je až do Capileiry, budeme je muset obejít. To se v hustém porostu pichlavých křovisek dělá poněkud těžko a já si při tom pěkně rozškrábnu lýtko. Ale alespoň se zadařilo a býky máme nyní v zádech. Snažíme se je zahnat kousek zpátky, ale nevypadají, že by se jim chtělo, tak je radši necháváme na pokoji a jdeme si po svém.

Docházíme k další řece a já páchám vytouženou hygienu. Při tom cítím, jak mi mrznou kosti v těle, tak to nemá dlouhého trvání. Asi bych se měla začít otužovat…Jsou 4 hodiny odpoledne a my nastupujeme na další stoupání. Tentokrát o něco méně strmé a relativně příjemné (jak jen příjemné stoupání může být). Obcházíme kopec, procházíme brankou a rázem se z Divokého západu přesouváme na francouzský venkov. Ráz krajiny se opět prudce mění.

Naskýtá se nám pohled na vysoké zelené topoly, malé kamenné usedlosti s rozkvetlými zavlažovanými zahrádkami a s parádním výhledem. Jen si nejsme jistí, kde budeme dnes kempit, když je to tu takové poměrně civilizované. Nakonec se usadíme na 20. km u rozpadlého opuštěného baráku. Je odsud pěkný výhled. Tak snad nás nikdo nevyžene.

---

Galerie

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•