Hopeful Wanderer

BULHARSKO, DAY 3

It’s time to say good bye to the Old Hut and to the Sedemte Ezera Hut. Next stop – Maljovica Hut. Before we reach it, we will have to descend and ascend back up to 2,050 m.a.s.l. The day is spectacular. Perhaps a little bit too hot. We keep sinking down the valley. Soon the rocks are gone and we find ourselves in the forest.

When I’m hiking in the mountains, I always remember one foolish story my mum once told me. It was about a jester who was always weeping when he was going down the hill because he knew that he will have to climb back up. On the contrary, he was always smiling when was climbing up the hill as he knew that he will go down again. I often catch myself acting exactly like this jester, who – out of the fear of what’s to come – forgets to enjoy what is….

Around the noon we find ourselves on a wide asphalt path which soon leads us right to the Vada Hut. It is a cozy building with wooden components – slightly different story than Ivan Vazov Hut, eventhough the personnel isn’t twice friendly either. But they have an English menu and that counts! We are thirsty and hungry. We order a beer, lemonade, Shopska salad and my favourite local dish – Tarator (cold cucumber-yogurt soup with dill). It’s becoming pretty clear that we will lose some weight here. We burn a lot of calories every day but the food we can enjoy here is actually quite low in calories – vegetable soups, salads, bean soups…

After the enjoyable lunch, the less enjoyable part of the day awaits us – ascending and gaining back the lost elevation. There’s no way around it, so we better be on our way. As we start the climb, I begin to wheeze like a steam-engine and the sweat is pouring down me. “If only I would do more leg days”, I think to myself. “No, that wouldn’t help…”. No gym can prepare you for climbing with 17 kg backpack.

The sun is grilling us alive. I feel my T-skirt soaking in sweat. The path is much more frequented than the one from yesterday – we even meet some people. And the path is also never-ending. We still don’t see any hut. We cross the Bear meadow (Meča poljana) and I’m hoping to see a bear….No, it didn’t work out. We make a refreshing stop by an icy stream in the Maljovica valley. With its crystal-clear water, the stream invites for a bath. But all it took was a dip of a toe for me to realize that I’m not that brave to get inside. Thomas was braver.

Finally our destination – Maljovica Hut appears in front of us.

It’s a lively place. People sit around the tables, sun-bath and drink beer. I don’t like beer and I have never been able to drink more than a sip. Local light lager – Zagorka changed my mind though. Somehow I ended up drinking half a liter of it without even noticing. I’m shocked. Zagorka lacks the bitterness typical for beers, which is likely why it is bearable for me. Thomas also finds it bearable. Twice, actually…Cooled down and refreshed, we head behind the hut to set up our tent. There’s another stream back there with small holmes of greenery. It’s beautiful and the best part is that it’s for free. The only thing we didn’t realize in time was that water and mosquitos go quite well together. And there’s a whole lot of them. But we’re too lazy to move.

We finish the day off with fantastic Balkan cheese fries from a less fantastic waitress who quickly earned a nickname “Annoying Cauliflower” thanks to her wicked soul and 80s haircut. The main issue was not her shitty attitude but rather the fact that she denied us a shower. That was hard to swallow. Not even bribery worked. And so I’m lying all sticky and sweaty in my sleeping bag, listening to annoying mosquito buzzing sounds, contemplating on what the hell happened to those Bulgarians that they are so rude.

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 3

Je čas rozloučit se s Old Hut a Sedemte Ezera Hut. Další zastávka – Maljovica Hut. Máme před sebou poměrně dlouhý sestup a opětovný výstup do výšky 2,050 m.n.m. Den je dnes jako malovaný. Možná až trochu moc parný. Klesáme a klesáme, až se pomalu dostáváme do pásma lesa.

Vždy, když chodím po horách, vzpomenu si na jednu průpovídku, kterou mi kdysi pověděla moje mamka. Byla o kašpárkovi, který když šel z kopce, tak plakal, protože věděl, že bude muset jít zase do kopce a když šel do kopce, tak se smál, protože věděl, že půjde zase z kopce. Přijde mi, že i já jsem často tímto kašpárkem, který si kvůli obavám z budoucnosti zapomíná užívat přítomnost…

Kolem oběda se ocitáme na dně údolí na široké asfaltce, po které zanedlouho přicházíme k chatě Vada. Je to útulná stavba s dřevěnými prvky a s venkovní terasou. Trochu “jiná káva” než Ivan Vazov Hut, ač obsluha taky nepůsobí dvakrát přívětivě. Nicméně tu mají dokonce i anglické menu. Neuvěřitelné! Jsme vyprahlí a máme hlad. Objednáváme si pivo, limonádu, můj oblíbený místní pokrm – Tarator (studená okurkovo-jogurtová polévka s koprem) a samozřejmě nesmí chybět ani Šopska salata. Už teď je mi jasné, že tady zhubneme. Kalorický výdej je obrovský, zatímco jídla, která si tu můžeme dopřát, jsou poměrně dietní (saláty, zeleninové polévky, luštěninové polévky)

Po příjemném obědě nás čeká méně příjemná část dne – stoupání, při kterém budeme muset získat zpět ztracenou nadmořskou výšku. Nezbývá, než se do toho pustit. Jak stoupáme, začínám okamžitě funět jako parní lokomotiva a stříká ze mě pot. “Sakra, proč jsem neposilovala víc nohy?”, spílám si v duchu. To je jedno, beztak mi přijde, že na chození do kopce s 17 kg batohem by mě žádná posilovna nepřipravila.

Slunce do nás praží a já cítím, že triko pod batohem mám už úplně durch. Cesta je frekventovanější, než ta včerejší – potkáváme i lidi. A taky je nekonečná. V dohledu stále žádná chata. Procházíme Medvědí loukou (Meča poljana) a já doufám, že uvidíme medvěda….Ne, bohužel to zase neklaplo. Dáváme osvěžující pauzu u ledového potůčku v malebné Maljovické dolině. Svou křišťálově průzračnou vodou potůček opravdu láká ke koupeli. Stačilo ale smočit chodidlo a zjistila jsem, že taková hrdinka, abych tam vlezla celá, rozhodně nejsem. To Tomáš byl odvážnější a smočil alespoň půl těla. Konečně se před námi zjeví cíl dnešního putování – Maljovica Hut.

Je tu živo. Lidé posedávají u venkovních stolů, sluní se a popíjejí pivo. Mně pivo nechutná a snad nikdy jsem ho nevypila víc než jeden srk. Místní světlý ležák – Zagorka mě však přinutí “nedělat Zagorku” a najednou do mě nějakým záhadným způsobem zahučí téměř půl litru tohoto chladného moku. Jsem v šoku. Zagorka postrádá pro pivo typickou hořkost a nejspíš proto je pro mě snesitelná. Tomáš taky nedělá Zagorku. Hned dvakrát. Vychladlí a osvěžení si jdeme za chatu postavit stan. Teče tam potůček a je to tam moc pěkný. A nejlepší je, že je to zdarma. Akorát nám bohužel včas nedošlo, že s vodou se často pojí komáři. A těch je tady teda požehnaně. Stěhovat se nám ale už nechce.

Den zakončujeme výbornými hranolky s balkánským sýrem od méně výborné paní domácí, která si u mě díky své ježibabí duši a účesu z minulého století vysloužila přezdívku “Nevrlej Květák”. Hlavním problémem nebylo ani tak to, že se celou dobu tvářila jako kakabus, ale že nám odepřela sprchu. To byla těžká rána. Dokonce ani úplatky nezafungovaly. A tak ležím upocená a ulepená ve svém spacáku a za otravného bzučení komárů nad moskytiérou přemítám nad tím, co to těm Bulharům přelítlo přes nos, že jsou všichni tak protivní…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

BULGARIA, DAY 2

Sharing the campsite with the White Brotherhood was a surprisingly pleasant experience. Everyone was quiet and considerate of the others. Therefore we decided to spend another night at the Old Hut. Afterall, it’s so beautiful in here….

Since the early morning we witnessed a crowd of White Brothers dressed in white habits climbing the hill. When we climbed another hill later on ourselves, we had a chance to observe their (most likely everyday) ritual – spiritual dance in circles on the root of the Chajduta mountain.

For today, we planned a round trip through the Seven Lakes valley with a stopover at Ivan Vazov Hut. The hike was spectacular – greenery, snow remains, mountains, lakes – many lakes (Bliznaka ezero, Babreka ezero, Okoto ezero, Chanakski ezero.…), wild horses and breathtaking views. No one around… simply a paradise on Earth. At least until we reached the Ivan Vazov Hut.

Surrounded by small sheet metal booths and a horse herd, the hut seemed much wilder than the previous ones we have seen. Arriving at the backyard, we see no one except for a big pasture dog playing with its puppies. “Ooooh, puppies!”, I yelp as I head towards them. “Come back here“, Thomas holds me back and I realize that invading the dog’s territory might not be the best idea. And so I at least grab my camera and zoom in. “They are playing with something”, I note, focusing my camera to see better. “What is that?”….”Oh my God….No!“, I shriek out when I realize what it is I’m looking at. It’s a leg. Most likely horse leg. The pupps are chewing a horse leg. “What the FUCK?!“. At that moment I just really wanted to run away. And perhaps I should have….

“Let’s have at least something to drink quickly”, Thomas suggests. We make a bold decision to enter the hut. In the doors we encountered a woman. Firstly I thought that she’s a hiker as well but when I took a closer look, I realized that she’s likely the landlord. Her gingerish hair flew wildly all around her head, her saggy brests loomed under a faded top, her face was wrinkled and frown. With a very strick tone she asked whether we want an accomodation. We said that we would only like to buy something to drink. She went inside and handed us 2 beers asking for 8 leva (approx. € 4). Thomas gave her 20 leva banknote which she grabbed and completely lost any interest in us and went outside.

We pussyfooted around sheepishly for a while but then decided to chase her eventually. We found her behind the hut gesticulating furiously to the man in ripped jeans. Afterwards she headed back to the front door which was when Thomas dared to approach her again pointing at the beer and the money. That was a mistake…A hurricane bursted. The woman started to yell at us. We had of course no clue as to what she said but it was definitely not friendly. We froze in place staring disbelievingly at her. She marched angrily into the hut and few minutes later she brought back some money. The total amount still did not reconcile but we let it be…

„Jesus Krist, where the hell are we…?“, I continued to contemplate. Meanwhile, the man in the jeans casually strode towards the dogs and took the leg away from them. I turned away and, in order to distract myself, I began to observe the horse herd on the opposed hillside across the valley. This seemingly idylic sight hit me for one more time. I noticed that one of the horses in the herd has only three legs and he stumbles slowly following the herd which he fails to catch up with. “That must be a bad joke, right?”, I felt my eyes filling with tears….

Thomas finished his beer, put the other one into the backpack and off we went. Our trail started to lead us slowly back to the Old Hut. On the way, we passed through another 2 horse herds. Some were shiest, some were not. One fearless horse with a snot at his muffle accompanied us on our way for a good quarter an hour. It seemed that he intends to come all the way back to the hut with us….

*Bittersweet smile* *on a bittersweet day*

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 2

Sdílení kempu s Bílým bratrstvem bylo nakonec na pohodu. Všichni byli tiší a maximálně ohleduplní. Rozhodli jsme se proto zůstat u Old Hut ještě jednu noc. Koneckonců je to tu vážně nádherný…

Již od brzkého rána jsme pozorovali zástup příznivců Bílého bratrstva oděných v bílých hábitech šplhající se na kopec. Když jsme se následně na jeden vyšplhali i my, měli jsme možnost shlédnout i část jejich (zjevně každodenního) rituálu – tance ve velkých kruzích na úpatí hory Chajduta. Když nad tím tak přemýšlím zpětně, jsem ráda, že jsem ještě tehdy neznala film Slunovrat. To bychom u Old Hut možná nezůstávali :).

Na dnešek jsme si naplánovali okružní túru kotlinou Sedemte ezera se zastávkou na Ivan Vazov Hut. Cesta byla krásná – všude zeleň, občas i zbytky sněhu, jezera – spusta jezer (Bliznaka ezero, Babreka ezero, Okoto ezero, Chanakski ezero.…), hory, volně se pasoucí koně a hlavně parádní výhledy. Kromě nás nikde nikdo…. prostě ráj na zemi. Tedy až do příchodu na chatu Ivan Vazov.

Chata už zpovzdálí vypadala mnohem divočeji než předchozí, které jsme viděli. Obklopená stádem koní a plechovými budkami sloužícími zřejmě k ubytování turistů. Na dvorku jsme kromě feny velkého pasteveckého psa pohrávající si se svými štěňaty neviděli nikoho. „Jééé, štěňátka“, vrhla jsem se bezmyšlenkovitě směrem ke psům. „Pojď zpátky“, sykl na mě Tomáš a mně došlo, že možná není úplně nejlepší nápad narušovat feně teritorium. Tak jsem alespoň vytáhla fo´ták a zazoomovala si je. Přes display telefonu sleduju, jak si tam štěňata s něčím pohrávají. „Copak to tam mají?“. „Pane bože!“, vyjekla jsem ve chvíli, kdy mi došlo, na co se to dívám. Po zádech mi přejel mráz….Byla to noha. Nejspíš koňská. Prostě si tam ožužlávají nohu. “Co to toto…?!” V tu chvíli se mi chtělo utéct. Možná by to byl býval dobrý nápad…

„Pojď, dáme si alespoň něco k pití”, navrhl Tomáš. Odvážili jsme se tedy vstoupit do chaty. Ve dveřích jsme se srazili se ženou. Nejdřív jsem měla za to, že je taky turistka, ale po bližším ohledání se ukázalo, že to bude nejspíš paní domácí. Nazrzlé vlasy ji lítaly divoce do všech stran, na sobě měla hodně vybledlé a děrované tílko, pod kterým se rýsovala povadlá prsa a z podpaží občas vykouknul chlup. Striktním tónem se nás zeptala, zda se chceme ubytovat. Když jsme řekli, že ne, ale že bychom si dali něco k pití, nakvašeně zašla dovnitř a podala nám 2 piva, za něž si řekla o 8 leva (cca. 104 Kč). Tomáš ji podal 20 leva bankovku, kterou sbalila a v tu ránu o nás naprosto ztratila zájem a šla ven.

Chvíli jsme rozpačitě přešlapovali na místě a pak jsme se rozhodli ji následovat….Chyba. Přistihli jsme ji za chatou, jak divoce gestikuluje a pokřikuje na chlápka v otrhaných džínách – nejspíš pana domácího. Následně se vydala zpátky ke vchodu a když nás míjela, Tomáš se odvážil na ni znovu promluvit, ukazuje na peníze a piva. Další chyba….strhl se orkán. Ženská na nás začala řvát. Samozřejmě nemáme tucha, co říkala, ale přátelsky to rozhodně neznělo. Stáli jsme bez hnutí jako zmražení a nechápavě na ni valili bulvy. Pak vztekle nakráčela do chaty a za pár minut přinesla zpátky drobné. Částka stejně neseděla, ale do dalšího vzdoru jsme se nepouštěli a nechali to být.

„Kristova noho, kde jsme se to ocitli“, běhalo mi celou dobu hlavou. Chlapík v džínách se zatím ležérním krokem vydal mezi štěňata, sebral jim nohu a odnesl ji někam pryč. Odvrátila jsem pohled a abych to rozdýchala, jala jsem se raději pozorovat koňské stádo na protilehlém svahu. Zprvu idylický pohled mi zanedlouho zasadil poslední pecku. Najednou jsem si všimla, že jednomu z koní chybí noha a belhá se chudák po třech za zbytkem stáda, které mu beznadějně utíká. “To už je snad špatný vtip, ne?” Chtělo se mi brečet…

Tomáš dopil pivo, druhé jsme vzali do batohu a honem pryč. Naše cesta se pomalu stočila zpět směrem k Old Hut. Po cestě jsme procházeli dalšími dvěma stády divokých koní. Někteří byli plaší, jiní méně. Jeden nebojácný koník s nudlí u čumáku si nás dokonce oblíbil až tak, že kráčel dobrou čtvrt hodinku s námi. Skoro to vypadalo, že s námi dojde až k chatě…

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

O mně

Hold me fast, hold me fast cause I am a hope ~~less~~ ful wanderer…
Mumford and Sons & Já

Kdo se skrývá za “Hopeful Wanderer”?

Jen jedna holka, co ráda chodí,

chodí lesem, po horách, po louce,

chodí z kopce i do kopce.

Chodí blátem, sněhem…

zkrátka křížem krážem širým světem

Ahoj, jsem Kristýna nebo a srdečně Tě vítám na mém blogu!

Jak to s tím chozením vlastně všechno začalo?

“Zážitky musejí být hlavně intenzivní”
Nejmenovaná středoškolská profesorka

Jak se z holky, která chodí ráda tak akorát po nákupních centrech, stane outdoorový nadšenec? Stačil na to vlastně jeden výlet do lesa s přespáním, na který mě v mých 15 letech vytáhl můj přítel – Tomáš. Ta noc byla sice asi jedna z nejděsivějších a nejnepohodlnějších, které jsem zažila, ale i tak ve mě zažehla jistou vášeň. Vášeň pro čerstvý lesní vzduch, kamínky v botách a instantní jídlo při západu slunce.

Spali jsme tenkrát na velmi zvláštním tábořišti v lesích nad obcí Řevnice. Byly to zřejmě pozůstatky trampské osady. Poblíž bylo několik dřevěných křížů s pamětními deskami a fotkami jednotlivých trampů, na skále byl krvavě červenou barvou zvěčněn nápis “Otroci vzpomínek“. Tábořiště bylo pěkně skryté a za denního světla vypadalo ještě v pohodě, tak jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. Pamatuju si, jak jsem si snažila namluvit, že je tam pozitivní energie, že oni trampové tam určitě strávili mnoho pěkných chvil a že hřbitov je jistě jen symbolickou připomínkou jejich života a osobností…

V noci jsem nazamhouřila oka. Jednak jsme měli přímo nad hlavou sršní hnízdo; druhak jsem měla obrovskou žízeň, protože nám došla voda a především jsem celou noc s vytřeštěnýma očima mžourajícíma s hrůzou do černo-černé tmy, naslouchala praskajícím větvičkám všude okolo nás. Bylo to, jako by někdo/něco chodil/o neustále v půlkruzích okolo tábořiště. Jasně, nejspíš zvířata. Zvířata, která neutekla při zašustění spacáku, ani při rozsvícení baterky, ani při hlasitém promluvení….

I dnes po letech a dalších zkušenostech se spaním venku mi při vzpomínkách na tento zážitek běhá trochu mráz po zádech…Bylo tam opravdu nevídaně “hlučno”.

Asi se ptáš, jak může takový zážitek probudit v někom touhu spát v lese, že? No, na to se sama sebe musím taky ptát 😀 Ale stalo se…Zjistila jsem, že je to zdroj intenzivních zážitků (ať už krásných nebo třeba trochu strašidelných) a že v překonávání nepohodlí a testování vlastních limitů je jistá síla a uspokojení.

Co tady najdeš?

Především to, jak vnímám svět svýma očima – ať už prostřednictvím cestovatelských zápisků nebo fotografií. Kromě zážitků a peripetií z cest se pokusím sdílet i pár užitečných informací o absolvovaných cestách a trecích. Pevně doufám, že Ti můj blog bude k užitku při plánování tvých vlastních výprav a že Tě třeba i pobaví.

Tak se pojď projít se mnou…

About me

Hold me fast, hold me fast cause I am a hope ~~less~~ ful wanderer…
Mumford and Sons & Myself

Who hides behind “Hopeful Wanderer”?

Just a girl who likes to walk…
Through the forest, across the meadow,
jumping over her own shadow.
In the mountains, in the field,
who knows what will get revealed? 
In the mud and in the snow, 
only that way she can glow.
Up the hill and down the hill, 
that really gives her a thrill.
Left and right, ahead and back, 
she just never wants to quit the trek...

Hi, I’m Kristýna or also Tytyna and I would like to warmly welcome to my blog!

How did it all begin?

“Above all, an experience has to be intense”
Unnamed high-school professor

How does a girl who only likes to walk through shopping malls turn into an outdoor enthusiast? All it took was overnight hike into the forest to which my boyfriend – Thomas took me when I was around 15 years old. That night was probably one of the scariest and least comfortable nights I have ever experienced but it lit a sparkle in me regardless – a sparkle of passion. Passion for the fresh forest air, pebbles in the shoes and instant meals at the sunset.

We slept at a very odd campsite back then in the forests above a Czech village called Řevnice. There were remains of a tramp camp with fireplace and blood-red sign on the adjacent rock – “The slaves of memories“. In addition, there were many big wooden crosses standing nearby – basically the place looked like a (symbolical?) cemetery. The crosses were there to commemorate the tramps. Each had a photograph and marker with few words about the person. In the daylight, it looked still OK and so we decided to stay. I remember trying to convince myself that the place actually has a positive vibe, that those tramps must have loved it there and that they certainly created many nice memories there….

I didn’t sleep a wink that night. Firstly, there was a hornet nest right above our heads. Secondly, we run out of water and I was incredibly thirsty. And lastly, I was blinking into the darkness fearfully with my eyes wide open, listening to the sticks cracking all around the campsite. It seemed like someone walking around the campsite in half-circles…constantly. Sure, animals…one would think. But animals which didn’t run away when I rustled with my sleeping bag? When I turned on the light? Not even when I spoke up?

Even today after all those years and additional experience with sleeping outside, the memory of this particular night gives me the creeps….lt was unusually noisy out there.

I know what you’re thinking….how the heck could an experience like this awaken a desire to sleep in the forest in ANYONE? Well, I’m asking myself the same question 😀 But it did…I found out that for me, it is a source of intense experience (no matter whether beautiful or perhaps a bit scary one) and that beating the discomfort and testing my own limits is very powerful and satisfying.

What will you find here?

Mainly a taste of how I see the world – either through my travel diary or through photography. Apart from travel experience (beautiful discoveries, struggles, stumbles and funny moments), I like to throw in also some useful information about the trails we hiked. I hope that you will find my blog useful while planning your own adventures and that perhaps you even will have some fun reading it.

So come and take a walk with me…

Disclaimer: Please note that I’m not an English native speaker, so please excuse any mistakes or linguistic imperfections that may catch your eye. Always happy to improve, so any correction or suggestion will be highly appreciated. Just let me know. Thank you.

BULGARIA, DAY 1

We finished off yesterday with a substantial dinner at a very non-touristic place (Mister Uli), which was also recommended to us by our host. In short, the evening went like this: searching for the place, getting lost, finding the place, entering, strong feeling of “not fitting in”, taking a seat, plastic table-cloth, hand-written menu – panic!, decoding the cyrilic, communication with the waitress using Google Translator, frustrating the waitress, strong feeling of “not fitting in”, Shopska salad, wine, diminishing feeling of “not fitting in”, grilled steak, mild feeling of “not fitting in”, Rakia, apathy, Rakia, sympathies for the rude waitress, Rakia, strong feeling of “fitting in”….

What are we going to eat tonight? That’s a difficult question…

…We left as the very last guests…

Next morning we pack our bags, leave the polished appartement and head into the mountains. I can’t wait! We have basically no plan, we only know our next destination – town named Dupnitsa, which lies near the Rila mountain range. From there we will hopefully be able to get further…In the worst case, we will just walk. In the end we got much much further than we could have ever imagined…and all that thanks to one unexpected encounter…

We are at the Dupnitsa bus station. Thomas is trying to decipher the bus timetable while my eyes are roving around. “Wait“, I stop for a moment…”WHAT IS THAT? Wow! I for sure like pink and bold colours but this?…This, my friend, is what I call NEXT LEVEL SHIT” My sight clings to a middle-aged woman in varicolored baggy pants. She´ s seated at the bus stop leaning on her tourist backpack. Her hair is wrapped in a turban from a green Palestinian scarf. She wears many bracelets and colourful bobbles around the neck. “Look, that’s our kind of a person”, I blurt out and decide to approach her. Her name is Anna and to my pleasant surprise she speaks fluent English. Coincidentally, she too, is heading into the mountains. More precisely, to the Rila Lakes Hut and from there further to an Old Hut by a Fish Lake (Ribnoto ezero). Without further hesitation, we join her. A moment later the three of us are boarding a bus to Sapareva Banja. From there, Anna secures a shuttle for the total price of 10 lev (approx. 5 EUR) which takes us to the cable-car. Instead of a cable-car, we take a ride with a Jeep which turns out to be cheaper (3 lev per person = EUR 1.50) and more exciting option. From the upper cable-car station, we continue on foot.

On the way, we learn from Anna that she’s actually heading for an annual gathering of “spiritual enthusiasts” called the White Brotherhood. According to her narration it seems like a big deal. Every year hundreds to thousands people from all over the world come to Rila lakes. OK, well…we had no idea what one can see in the Bulgarian mountains….Anna describes the rituals practiced by the Brotherhood, their values and also tells stories about the founder of this religious movement – Bulgarian theologist, whose name I forgot. I have mixed feelings – on one hand I’m excited about what we might see and experience, on the other hand, I worried about the number of people we might need to be around. Luckily it seems that we are here relatively early – 2 weeks before the main even – the celebration of their New Year taking place on August 19th. A view opens up in front of us and we can already see the Old Hut in the distance. I can see numerous coloured dots (= the tents¨) spread around the hut…”So this is early, you say?” In that case, I can’t even imagine how this place will look in 2 weeks time…

Previous day

Back to the list

Next day

BULHARSKO, DEN 1

Včerejší den jsme zakončili vydatnou večeří v zapadlém a velmi neturistickém podniku (Mister Uli), kam jsme zamířili opět na doporučení naší hostitelky. Večer by se dal shrnout asi takto: hledání podniku, bloudění, nalezení podniku, vstup, silný pocit nepatřičnosti, usednutí ke stolu, plastový ubrus, rukou psaný jídelní lístek – zděšení, luštění azbuky, komunikace s obsluhou přes Google Translator, otrávení obsluhy, silný pocit nepatřičnosti, šopský salát, víno, ustupující pocit nepatřičnosti, flák masa na grilu, mírný pocit nepatřičnosti, rakije, lhostejnost, rakije, náklonost vůči nepříjemné obsluze, rakije, silný pocit patřičnosti…

Tak co si dáme dobrého? To je poněkud záludná otázka…

…Odcházíme jako poslední z hostů….

Další den ráno se balíme, opouštíme vyčančaný apartmán a míříme do hor. Nemůžu se dočkat! Nemáme skoro žádný plán, jen známe naši příští destinaci – městečko jménem Dupnitsa, které je blízko pohoří Rila. Odtamtud už se snad nějak dál dostaneme, i kdyby to mělo být pěšky. Nakonec jsme se dostali daleko daleko dál, než bychom vůbec měli odvahu doufat…a to díky nečekanému setkání…

Na zastávce v Dupnitsi se Tomáš snaží rozšifrovat jízdní řád, zatímco já beznadějně bloumám pohledem sem a tam. “Počkat“, zastavím se…”CO TO JE ? Wow! Já mám teda ráda růžovou a výrazné barvy, ale tohle je vyšší level“. Můj pohled utkví na ženě ve středním věku oblečené v pestrobarevných posrávačkách. Sedí na zastávce opřená o svoji zářivě růžovou krosnu. Vlasy má zamotané v turbanu ze zelené palestiny, ze kterého jí sem tam vykoukne dred. Na rukou má spoustu náramků a okolo krku jí visí barevné bambulky. “Hele, to bude náš člověk!”, vyhrknu a zamířím k ní. Jmenuje se Anna a k mému milému překvapení hovoří plynně anglicky. Shodou okolností míří taky do hor, konkrétně na chatu “Rilski ezera hut” a odtamtud na “Old hut” u Ribnota ezera. Není o čem….jdeme s ní. Za chvíli už všichni nasedáme do autobusu směr Sapareva Banja. Odtamtud Anna jedním telefonátem objednává shuttle, který nás všechny za 10 lvů (cca. 130 Kč) doveze až k lanovce. Tam nám Anna domlouvá za pouhé 3 lvy (39 Kč) na osobu vyvezení jeepem, což je levnější než lanovka a je to rozhodně intenzivnější zážitek! Od lanovky dál už kráčíme po svých.

Po cestě se od Anny dozvídáme, že míří na velký sjezd skupiny “spirituálních nadšenců” zvané Bílé bratrstvo (White Brotherhood). Podle jejího vyprávění to vypadá, že se jedná o poměrně velkou a významnou událost. Každoročně se k Rilským jezerům prý sjíždí stovky až tisíce lidí z celého světa. Tak to jsme tedy netušili, na co všechno se dá v bulharských horách narazit….Anna popisuje rituály bratrstva, které se zde provádí, povídá o hodnotách tohoto náboženského směru a vypráví i o jeho zakladateli – bulharském teologovi, jehož jméno jsem zapomněla. Mám smíšené pocity – na jednu stranu jsem strašně zvědavá, co uvidíme, na druhou stranu mě trochu děsí velké množství lidí, na které bychom měli narazit. Když se nám z dálky otevře pohled na chatu, zatají se mi dech. Chata je obklopena nesčetným množstvím barevných teček – stanů. A to jsme tu prý ještě brzy – celé dva týdny před 19.srpnem, který je hlavní událostí sezóny – oslavou jejich Nového roku. To si teda ani nechci představovat, jak to tu bude vypadat za 14 dní….

Předchozí den

Zpět na menu

Další den

BULGARIA, DAY 0

Sofia was surprising…right from the start. From the airport we head right into a modern underground. I almost expected horse carriages to be going around here and so I’m slightly shocked. Centrum brings about the second shock of the day. Ruined houses, busy boulevard, strayed dogs, stayed cats, strayed people. We booked an accommodation via Airbnb. The prices were generally favourable and so we chose one of the more expensive central apartments (for € 56 after Airbnb registration discount – interested in getting the discount for yourself? Check out the info below the article). The neighbourhood of the apartment is not twice inviting either. The house (also half-ruined) is situated in a side street near the main boulevard. It is evening already and the darkness further amplifies the feeling that we could be slaughtered here any minute. But soon enough we see our host waving at us from the other side of the street. She’s a kind friendly young lady who speaks English very well. We enter the apartment and here comes the third shock of the day – the worse it looked from the outside, the better it looks from the inside!

It’s beautiful – spacious, clean apartment with 2 balconies, light bedroom and 2 welcome cidres in the fridge. Awesome! Furthermore, the host is super-nice and she gives us many tips on what to see in Sofia. The best Airbnb ever!…No doubt about that (even after 2 years this still holds)

Baguette + ajvar + balkan cheese = perfect combo

The next morning we’re off for the city exploration. During the daylight, the city seems a bit nicer and friendlier. We start our day by an ultra-mega-tasty brunch at Fabriga Daga. It’s a cozy hipsterish café where you can taste some traditional balkan dishes prepared in an untraditional and creative way. We enjoyed some toasted baguettes with ajvar and Balkan cheese (ever since then ajvar became our favourite goodie) and I also liked Banitsa which is sort of a fatty griddlecake made from very thin layers of dough filled with Balkan cheese.

We can hardly move after eating all that. But it’s time to go. We head to the Free tour Sofia which starts twice a day (11am, 2pm and 6pm) from the Palace of Justice. Our guide was a nice talkative girl named Viara (whose name I obviously remember only because of its similarity to certain gentlemen’s medicaments). Usually I’m not a big fan of organized commented tours but this one was totally worth it! We have seen the majority of the important sights (“sightseeing” – thick) and it was fun. In addition, Viara bribed us with candies on the way so how could anyone complain, right?

What have we seen?

Palace of Justice
St Nedelya Church
Mosque
St. George’s church
A building of the former spa with termal streams
Underground level of the city
National Theatre
Russian Church (St. Nicolas)
National Palace of Culture
Vitosha Boulevard
Central Market Hall (Tsentralni Hali) and other street markets
And of course Alexander Nevsky Cathedral – the famous dominant of Sofia

What caught our attention? (bizzare things in Sofia)

Overeaten street dogs – as we were preparing for this trip to Bulgaria, I had some serious worries about how I will handle the sight of abandoned deprived, starving street dogs. I heard there are many… And so right after we arrived, I run into the first supermarket and bought large supplies of dog food. As we were walking the streets of Sofia, I started to feed every strayed dog we met. Expectations? Hungry dogs tearing the food off my hands. Reality? The majority of the dogs was actually pretty dispassionate about my gifts. They snuffled the goodies casually and after short hesitation turned away lazily. They seemed overeaten. Later on we found out that there are quite some organizations operating in the city taking care of the abandoned dogs and feeding them. Amazing! Below is a short list of these great organizations. All in all it seemed to us that the stayed cats are actually worse off. They seemed a lot hungrier. But even many dogs accepted the food eventually and so our efforts were hopefully not useless after all 🙂
Pensioners earning a little extra – a bit sorrowful sight. Streets full of elderly people sitting in the sun all day long selling anything possible – roasted nuts, tea-cloths and curtains, old table-ware…They often take a nap on the pavement and then continue chasing the passers-by to make a deal.
Obituary notices all around. There is obviously a strong tradition of hanging up funeral notices (not only near the cemetery) here in Bulgaria. For instance some bus stations were completely covered in little posters notifying the passing of the citizens. It’s definitely nice that they commemorate their dears but to me 100 faces of dead people staring at you from the posters on the bus station seems a bit morbid.
Cables and wirings on the exterior of the buildings – how stylish (and practical)!

How’s Sofia in our eyes?

Sofia is diverse. Each quarter catches your attention, each has its specifics and each is completely different. Sofia is tolerant. There are 3 sanctuaries – Christian church, Jewish synagogue and Islamic mosque – co-existing on a single square. Old rotunda from 4th century standing besieged by tall grey communist buildings. Sofia is playful and relaxed, colourful and casual. Sofia is fun!

_{Wanna get Airbnb registration discount for your first booking?} _{Just register to Airbnb via this link, that way you will get € 37 discount for your first booking and you will also support my future adventures as I will receive some booking credits too…so thank you!}

Back to the Preparations

Next day

BULHARSKO, DEN 0

Sofie překvapila…hned od začátku. Z letiště míříme přímo do moderního metra. Skoro jsem čekala, že tu ještě budou jezdit koňské povozy, a tak jsem lehce v šoku. Ubytování jsme si zajistili přes Airbnb. Ceny byly velmi příznivé, a tak jsme si vybrali jedno z těch dražších v blízkosti centra (celkem nás ubytko vyšlo na 1,460 Kč po uplatnění registrační slevy – zajímá tě, co je registrační sleva a jak ji můžeš získat? Tak mrkni na info pod článkem). Centrum přináší druhý šok dne. Rozpadlé baráky, rušná silnice, zatoulaní psi, zatoulané kočky, zatoulaní lidé. Okolí našeho ubytování taky nevypadá zrovna dvakrát půvabně. Dům se nachází v postranní uličce nedaleko hlavní třídy a je značně rozpadlý. Je už večer a tma ještě umocňuje pocit, že nás tu za chvíli někdo zamorduje. To už na nás ale mává hostitelka – velmi sympatická mladá paní, která umí dobře anglicky. Vstupujeme do apartmánu a přichází třetí a poslední šok dne – o co horší to bylo zvenku, o to lepší je to zevnitř!

Je to nádhera – prostorný vymydlený byt se 2 balkony, prosvětlenou ložnicí a uvítacími cidery v lednici. Paráda! K tomu je hostitelka ohromně sympatická a dává nám spoustu užitečných tipů, kam v Sofii vyrazit a co podniknout. Bez pochyby nejlepší AirBnB, které jsme kdy zažili (to mimochodem platí stále – i po dvou letech).

Bagetka + ajvar + balkánský sýr = perfektní kombinace

Další den ráno vyrážíme na průzkum města. Za denního světla vypadá přeci jen o něco lépe než za tmy. Začínáme ultra-mega-dobrým brunchem ve Fabriga Daga. Je to útulný hipsterský podnik s netradičním pojetím tradičních balkánských pochoutek. Nejvíc nám chutnaly rozpečené bagetky s ajvarem (ajvar se od té chvíle stává naší oblíbenou pochutinou) a banitsa (taková mastňácká placka z navrstvených tenkých plátků tešta proložených balkánským sýrem).

Řádně posilněni vyrážíme na Free tour Sofia. Ta startuje dvakrát denně (v 11:00 a v 18:00) od Paláce Justice. Provádí nás sympatická slečna jménem Viara (což si pamatuju jenom pro zřejmou podobnost jejího jména s jistými pánskými medikamenty). Většinou komentované prohlídky nemusím, ale tahle stála za to! Viděli jsme asi většinu důležitých míst a památek (takže “sightseeing” si můžeme odšktnout) a byla sranda. Navíc nás Viara po cestě uplácela bonbóny, takže kdo by si stěžoval…

Co jsme viděli?

Palác Justice
Chrám sv. Neděle
Měšitu
Kostel sv. Jiří
Budovu bývalých lázní s termálními prameny
Podzemní úroveň města
Národní divadlo
Ruský kostel sv. Mikuláše
Palác kultury
Vitosha bulvár (sofijský “Václavák”)
Centrální Tržnici (Tsentralni Hali) a další pouliční trhy
A samozřejmě i Katedrálu sv. Alexandera Něvského – známou dominantu Sofie

Co nás skutečně zaujalo nebo zaskočilo? (aneb zajímavosti Sofie)

Přežraní pouliční psi – během příprav naší návštěvy Bulharska jsem měla značné obavy, jak psychicky zvládnu pohled na mnoho zanedbaných, opuštěných a vyhladovělých pejsků. A tak jsem po příletu hned naběhla do prvního obchodu, zakoupila velké množství konzerv a pamlsků a začala krmit každého zatoulaného psa, kterého jsem potkala. Představovala jsem si, jak mi pejsci budou div ne rvát pamlsky z ruky. O to víc mě zaskočilo, když si už asi 5. pes k pamlsku ležérně čuchnul a po krátkém zaváhaní se odvrátil. Vypadali zkrátka přežraně. Později jsme se dočetli, že ve městě operuje řada neziskových organizací, které se o opuštěné pejsky starají a krmí je. Bezvadné! Níže uvádím pár příkladů těchto skvělých organizací. Celkově jsme nabyli dojmu, že hůř se mají kočky. Ty vypadaly rozhodně hladověji. Ale i mnoho pejsků nakonec přijalo naše dary s grácií, a tak naše snaha snad nepřišla vniveč 🙂
Důchodci přivydělávající si pouličním prodejem – to je skoro až smutný pohled. Ulice jsou plné postarších lidí, kteří celý den vysedávají na sluníčku a prodávají všechno možné – od pražených oříšků přes prostírání a záclonky až po staré nádobí. Často si dají na chodníku i šlofíčka a pak vesele pokračují v snaze uzavřít obchod s kolemjdoucími.
Parte kam se podíváš. V Bulharsku mají zjevně tradici vyvěšování parte (a to nejen u hřbitova). Například některé autobusové zastávky byly doslova obsypány plakáty (ne)dávno zesnulých. Je pěkné, že si takto připomínají své drahé, nicméně musím říct, když na Vás na zastávce hledí z plakátů 100 tváří mrtvých lidí, působí to trochu morbidně.
Dráty vedené vně budov – jak designové (a praktické)!

Jaká je podle nás Sofie?

Sofie je různorodá. Každá čtvrť něčím zaujme, každá je něčím specifická a úplně jiná. Sofie je tolerantní. Na pouhém jednom náměstí zde ko-existují 3 svatyně – křesťanský kostel, židovská synagoga i islámská mešita. Nebo ten prastarý kostelík stojící v obležení vysokých šedivých komunistických budov. Sofie je hravá a uvolněná, barevná a nenucená. Sofie je zábavná!

_{Chceš získat registrační slevu na první ubytování přes Airbnb? Tak se jednoduše zaregistruj přes tento odkaz – získáš 997,- na svůj první booking a zároveň podpoříš i moje budoucí dobrodružství, protože já taky získám slevičku…takže díky moc!}

Zpět na Přípravy

Další den