Vracíme se nejen na správnou cestu, ale taky do Vysokých Tater. Připomíná je dnes nejenom terén, ale i počasí…neprostupná mlha. Nemáme tak žádné výhledy a najít značku je občas kumšt. Obědovou pauzu máme stále ještě v mlze na konci jedné z ovčích pastvin, kterými jsme dopoledne procházeli.
Odpoledne mlha konečně ustupuje a ukazuje se modrá obloha. Ovčí pastviny teď nahrazují ohrady s koňmi. Jsou v poněkud příkrých kopcích, ale jsou z nich naprosto úžasný výhledy.
Z kopců sestupujeme příjemnou cestičkou do údolí s malebným potůčkem, u kterého se rozhodneme dnešní etapu ukončit. Společnost nám dělá menší stádo koní. Voda v potoce je asi dost čistá, po bližším pohledu totiž zjišťujeme, že v něm jsou raci…
Z kempiště na plácku vyražíme v mlze. Musíme ještě něco málo nastoupat, ale záhy nás čeká sestup do vesničky Elizondo. Tam si nakupujeme zásoby jídla…zbytečně moc zásob jídla (#trebačtvrtkilagazpacha), který pak budeme muset táhnout do všech těch kopců…Základní pravidlo – nikdy nechodit nakupovat hladový!
kostel ve vesnici Elizondo
Po nákupu následuje návštěva místní baro-restaurace, kde vdechneme smažený mušle v těstíčku, grilovaný papričky Padrón a k tomu lahev Riojy.
Posléze už opouštíme město. Chytneme se naší červený značky a jdeme…Na konci městečka narážíme na potok. Když do něj strčím nohy, shromáždí se kolem nich malý rybičky a začnou mi dopřávat neobjednanou pedikúru. Přesně jako v těch thajských salónech Václaváku…akorát tady je to zadarmo :-)….paráda!
Až po pár kilometrech a pár set nastoupaných metrech zjišťujeme, ze vůbec nejsme na GR11. Ponaučení? Nechlastej, když chodíš (to stejně nedodržíme…) Nálada je po tomto zjištění ovšem brzy na bodu mrazu. Sice se naštěstí nemusíme vracet, půjde to obejít….ale je to dál ale za to horší cesta. Bude nás to stát 4 km a 300 výškových metrů navíc…tak úplně nevím, jestli za to ty thajský lázně stály….
Dnešní den zahajujeme 4 km sestupem do městečka Bera. Vůbec se tam nezdržujeme a v lehkém mrholení jdeme hned dál.
historický most v městečku Bera
Dnes je psí den, potkáváme spoustu psíků, zajímavé je, ze jsou všichni stejného plemene. Na obědovou pauzu zastavujeme na rozcestí u dvou hospod, ani do jedné ale nejdeme a jíme z vlastních zásob. Jsme už zase ve Francii…alespoň na chvilku.
Roste tu volně máta. Trháme si ji do láhví s vodou. Je to úžasné zpestření a osvěžení. Jak málo tady člověku stačí ke štěstí…
všude rostoucí máta
Odpoledne se vyčasí a při stoupání do kopce už do nás zase vesele praží sluníčko. Dnešní etapa mi dává zabrat. Už si pomalu zvykám na čůrky potu neustále stékající po celém mém obličeji. Otírat je nemá absolutně žádný smysl a tak jen pozoruji jak pot odkapává na zem a tiše trpím.
Celé odpoledne jdeme víceméně do kopce. Poslední kilometr už je vcelku kritický a tak to zapichujeme na jakš takž rovném plácku přímo u cesty v půlce kopce. Je odtud krásný výhled na baskické kopce i na oceán.
Začátek cesty je vcelku adrenalinový, malém nám totiž ujíždí bus z Bilbaa. Nevyhradili jsme si dost času na to, najít správnou zastávku a nástupiště, a tak se stalo, že přesně v minutu odjezdu dobíháme jako poslední ke správnému autobusu. To bylo o prsa vietnamské závodnice…
Když dorazíme do městečka Irún, jsme překvapeni, že nás bus veze ještě dál – až do Francie do sousedního městečka Hendaye. Stačí však přeběhnout most a jsme zpátky ve Španělsku. Od benzínové pumpy po složitém telefonickém dorozumívaní s operátorkou bereme taxíka a za férovych €16.70 se ocitáme poblíž Cabo de Higer – výchozího místa naší stezky.
Přichází euforie při pohledu na oceán a maják, který jsem viděla na fotkách v průvodci.
euforie na Cabo Higer
Vyrážíme na cestu. První kilometry vedou zpátky městem se zastávkou v údajně nejlepším oceňovaném pinxos (~tapas) baru Gran Sol. O vyhlášenosti podniku nelze pochybovat. Je těžké ukořistit nějaký stůl. Naštěstí s pomocí sympatické místní slečny se nám to podaří a máme tak možnost dopřát si nějaké ty místní umělecké dobroty doprovázené láhvi bílé Riojy.
luxusní pinxos
Ještě chvíli bloudíme betonovou džunglí města, než se konečně ocitáme na jeho okraji a zahajujeme to pravé trekovaní. Stoupáme vzhůru lesem a pak se ocitáme na pastvinách s koníky a na hřebenech menších kopců.
Slunce pálí, ale teplo je snesitelnější, než jsem čekala. Putujeme širokými přašnými cestami i úzkými lesními pěšinkami. Na večer se ocitáme v říši kapradin a steleme si mezi nimi u jedné ohrady.
V noci se na nás chodí dívat různá zvířátka. Jejich rozličné skřeky a zvuky mě vždy vytrhávají ze spánku…medvědi to ale nejsou 🙂 a tak zase klidně usínám.
The hike can be done in both directions (Telgárt <–> Donovaly)
Camping within the Low Tatras National Park is allowed only in designed areas.
You can finish the first stage in a hut – “Andrejcová Útulňa” or continue to a tourist shed in Piehyba pass (I would recommend to stay in the hut)
I wake up at the break of dawn, looking outside of a train window, watching the hilly landscape run by. This was my best train night ride so far (despite a lively party of a group of guys in the neighbouring coupé and a fierce heat). We departed at around 9 pm from Prague central station heading to Telgárt – a small village famous for its viaduct situated in eastern Slovakia. Telgárt will be our point of departure.
The crossing of Low Tatras can be done either from east to west (i.e. from Telgárt (886 m.n.m.) to Donovaly (972 m.n.m.)) or the other way around. We go for the first option which seems to be the less common one. Both ways have their pros and cons. The disadvantage of our choice is evident from the very beginning – as soon as we leave the village, we immediately begin to climb a huge steep hill. The weather is pretty muggy and humid, breathing hurts. It´s a sharp start with limited chance to warm-up little-by-little.
After 2.5 hours wefinally reach an iconic landamark – Kráľova hoľa (1,946 m.n.m.) – a mountain with communications tower. Ubiquitous thick mist and no views seem to be our reward…Well you can´t win them all…
Král’ova hol’a in the clouds
From Kráľova hoľa the trail continues as a pleasant ridge path. The clouds begin to disperse and a view of valleys as well as the ridge opens up in front of us. The feeling of euphoria takes over. The fortune has changed, no more bad luck. As we go on, we enjoy this easy path and observe marmots running around their little burrows. As a typical non-ultralight hiker, I’m also carrying binoculars and so I’m happy that I get a chance to use it.
Ridge path appearing in the clouds
There are still few more hills to climb today like Orlová or Bartková before we can descend a bit. On the very last stretch – 2 kilometers before the finish line (Útulňa Andrejcová) – I’m already pretty tired. A fresh bear’s poop finding at around 200 m far from the hut wakes me up immediatelly. I’m thinking whether spending a night outside in our tent is a good idea. Shouldn’t we rather stay in the hut? But c’mon we’ve already experienced a terrifying night with bear(s)….lightning never strikes twice. And so we dare to stay outside by the hut (with a kind permission of the owner).
The hut is a really nice place and offers everything one needs….washroom in the form of clean water running from a pipe, 2 outhouses “Búdka” and “Kadi”, a place for a tent, picnic tables, beer, Kofola (lemonade) as well as kapustnica (local soupwith cabbage and sausage). We spent a pleasant evening and a night here.
Přechod Nízkých Tater lze jít v obou směrech (Telgárt <–> Donovaly)
V Národním Parku Nízké Tatry je možno nocovat pouze na vyhrazených místech
První etapu možno zakončit na Útulně Andrejcová nebo jít dál do turistického přístřešku v Sedle Piehyba (to je ale nic moc místo u silnice, doporučuju Útulňu :))
Budím se za šera a z vlakového okénka pozoruju ubíhající kopcovitou krajinu. Byla to asi moje doposud nejlepší cesta nočním vlakem. A to i navzdory bujaré párty skupinky kluků ve vedlejším kupé a strašlivému vedru. Vyjeli jsme kolem 9.večer z Prahy hlavního nádraží, naším cílem a výchozím bodem je vesnička Telgárt ve východním Slovensku známá pro svůj viadukt.
Přechod Nízkých Tater se dá jít jak z východu na západ (tedy z Telgártu (886 m.n.m.) do Donoval (972 m.n.m.)), tak i opačně. My jsme se rozhodli pro první variantu, což je nejspíš ten méně častý způsob. Obě možnosti mají svá pro a proti. Nevýhoda naší volby je určitě ta, že hned, co vyjdeme z vesnice, začínáme stoupat do poměrně drsnýho, dlouhýho a prudkýho krpálu. Je dusno a vlhko jak v prádelně, dýchání je náročné a skoro bolí. Začínáme tedy pěkně zostra hned od první chvíle…
Když se po 2.5 hodinách doplazíme na dominantu širokého dalekého okolí – Kráľovu hoľu (1,946 m.n.m.), odměnou je nám mlha jako mlíko a nulovej výhled…No není každý den posvícení.
zamlžená Král’ova hol’a
Cesta dál pokračuje po příjemné hřebenovce a mraky se postupně začnou rozestupovat. Zanedlouho se nám otevře výhled do údolí i na hřebeny před námi. Přichází euforie a zdá se, že smolný start je zažehnán. Jdeme po zasloužené odpočinkové pěšince a pozorujeme sviště pobíhající okolo svých doupat. Já jako typickej ne-ultralajťák táhnu i dalekohled a tak mám hned možnost ho využít 🙂
Objevující se hřebenovka
Přelézáme několik dalších kopců (Orlová, Bartková) a sestupujeme o něco níž. 2 kilometry před cílem dnešní etapy (Útulňa Andrejcová) už toho mám vcelku dost. Vpruží mě až nález poměrně čerstvýho medvědího bobku ve vzdálenosti asi 200 m od Útulny. Rozmýšlím, jestli je dobrý nápad spát venku ve stanu…nezaplatíme si radši pokoj? Prý bychom se ještě vešli….Ale jednu dramatickou noc s medvědy už jsme zažili, to se přece nemůže opakovat. Nakonec to teda hecneme a usteleme si venku u Útulny s laskavým svolením sympatického majitele.
Útulna je moc pěkné místo, nabízí vše, co člověk potřebuje….umývárnu ve formě čisté vody prýštící z trubky, 2 nepostradatelné místnůstky – “Búdku” a “Kadi”, plácek na stan, piknikové stoly, pivo, Kofolu a kapustnicu. Strávíme zde poklidný fajn večer a noc.
V Národním Parku Abisko lze stanovat pouze na určených místech. Později už je možné kempovat kdekoliv.
Komárů i lidí je na trase v srpnu víc než dost. Dá se to ale zvládnout….člověk si na ně zvykne.
Doporučuji přibalit si masku na oči na spaní. Noci jsou dost světlé.
Probouzíme se v řádně zahmyzeném stanu. Přes moskytiéru se na nás snaží dobýt celá armáda krvelačných komárů a mušek. Varovných historek s komáry jsme si před odjezdem přečetli a vyslechli mnoho a tak my jsme na boj připraveni – nadopováni vitamínem B, Fenistil a “klikátko” na štípance v pohotovosti. No snad to s nimi nebude zas až taková tragédie.
Hned od rána nás cesta vede po příjemných rovinkách a dřevěných chodníčcích. Míjíme hned několik stanů, ve kterých se ještě spí. Stanovat tady lze téměř kdekoli (s výjimkou oblasti samotného Národního Parku Abisko, kde by se mělo tábořit pouze na dedikovaných místech). Je to pro nás opravdu nezvyk potkávat tolik spřízněných duší. Většinou chodíme trasy, které jsou o poznání méně frekventované. Docela si ale setkání s jinými hikery užíváme. Je to vcelku příjemný “komunitní” zážitek. Většina lidí je, stejně jako my, teprve na začátku svého putování, takže nálada je obecně skvělá, úsměvy se to všude jen hemží.
Kráčíme zlehka a svižně a užíváme si tu krásu, která nás obklopuje – kopulovité zasněžené vrcholy kopců, křišťálově čistá jezera s ledovou vodou, plody moruše, co chutnají jak mana nebeská a obří houby bez jediné chybičky, u kterých se jen těžko věří, že jsou skutečné (a ne třeba ze sádry :)). Občas je ta přírodní krása sice proložena nějakým bizárním výjevem jako třeba zahozeným sportovním kočárem v křoví (naštěstí bez pasažéra). Ale což…
“Tak tohle je prý nejhorší výstup celé trasy“, prohlásí Tomáš když stoupáme do drobného kopečku s celkovým převýšením asi okolo 200 m. Je to až k smíchu, trasa nám zatím připadá opravdu jednoduchá…ale já bych zase tolik nepředbíhala, ono se to jinak mluví po 1. dni a jinak po 12.
Obědovou pauzu i drobným šlofíčkem si vychutnáváme na obřím šutru vedle cesty. Výhled, který si při tom užíváme je neskutečný! Svítí nám slunce a je to prostě absolutní paráda.
Odpoledne procházíme kolem třpytivých tyrkysových jezer. Tomáš se rozhodne se v jednom i smočit. Já si tuto otužovací kratochvíli nechám radši na jindy. Přes jezero je možné nechat se převézt lodí. Není to ale nutné, jde to i obejít kolem jeho břehu. Jdeme teda hezky po svých. Víme, že lodní dopravy si ještě užijeme až až. Cestou potkáváme skupinku Italů, kteří si rovněž dopřávají ledovou koupačku.
Když jezero obejdeme, dorazíme na chatu. Po jedné Cole a místním 3.5% pivko se nám šlape zase o něco líp. Občerstveni pokračujeme dál ještě zhruba 3 km, než dorazíme na loučku, kterou pasujeme na naše dnešní nocoviště.
Večer pozoruju západ slunce za nedalekým kopcem. V dáli hučí vodopád. A nedaleko mě pobíhají hned 2 stádečka sobů. Je to strašně kouzelný.
Camping is prohibited in the Abisko National Park except for the designated locations. Later on, camping is possible nearly anywhere.
There are lots of mosquitos and people on the trail in August. It’s OK though, one gets used to them.
I recommend to pack an eye sleeping mask. There’s much light during the nights.
Opening our eyes in the morning, we see an army of bloodthirsty mosquitos trying to get to us through our mosquito net. We’ve heard many horror stories about local mosquitos lately and we came prepared for the fight – doped with vitamin B, liniment and bite click relief at hand. Hopefully it won’t be that bad with those guys.
Our path leads us comfortably via wooden strakes, the terrain is rather easy and flat. We pass by several tents with sleeping hikers. It’s possible to pitch a tent nearly anywhere (except for the area of the Abisko National Park where camping is allowed only in designated places). Meeting so many fellow hikers is really something rather new to us as we typically hike on much less frequented trails. But we do actually quite enjoy it. The spirit is high. Most people have only just started their adventure. Smiles are all around, positivity and excitement is in the air.
We walk lightly but quickly. We are enjoying the beauty that surrounds us – rounded hills with snow-covered caps, crystal-clear lakes with ice-cold water, cloudberries which taste heavenly and giant mushrooms which look so perfect that it’s hard to believe they are real. From time to time this natural beauty is distorted by some bizzare scene – like dumped sporty baby-coach in the middle of nowhere (luckily without a passenger). Well…
“So this is supposed to be the worst and longest ascent of the whole trail” says Thomas as we climb a small hill with no more than 200 m of elevation. “It’s a joke, man“. The trail seems pretty easy. But let’s not get too ahead of ourselves. It’s easy to talk big on day 2 compared to day 12 for instance.
We enjoy a lunch break and a little nap on a huge stone next to the trail. The view we get to enjoy is unbelievable! The sun is shining and it’s simply awesome.
We pass by glittering turquoise lakes in the afternoon. Thomas decides to go for a short swim. I think I will pass on this ice-cold amusement for now. We could cross the lake on a boat. It’s not necessary though as there’s a shore path leading around the lake. We decide not to take the boat but walk instead. We know there will be lots of opportunities to enjoy a boat ride in the future. Walking around the lake, we meet a group of Italians enjoying an icy bath too.
There is a hut on the other side of the lake. We grab a Coke and local 3.5% beer. Refreshed we continue on for another 3 km. Reaching a magical meadow with wonderful views, we decide to call it a day.
Later in the evening, I watch the sun setting behind nearby mountain range. I hear a waterfall swashing in the distance. Not far away from me are 2 small groups of reindeers running around. What a magical moment.
Ze Stockholmu do Abiska tě pohodlně dopraví vlak s jedním přestupem v Boden C. Velký luxus ale nečekej.
Švédsko není známé tím, že by bylo levné. Za pidi wrap ve vlaku jsme dali v přepočtu 170 Kč, za plechovku piva potom 200 Kč.
Outdoorový obchod v turistické stanici Abisko – možnost dokoupení posledních drobností před cestou (např. plynové bomby byly zrovna vyprodané)
Tak je to zase tady. Další trek. Tentokrát se vydáváme až na daleký sever za polární kruh. Frčíme ve vlaku ze Stockholmu do Abiska – městečka na dalekém severu rozlehlého Švédska. Jako správní “buržousti” jsme si ve vlaku rezervovali privátní kupé. Ne snad, abychom uspokojili naše snobské dušičky, ale proto, abychom se před cestou ještě trochu vyspali. Kupé dostalo přezdívku “hongkongský byteček”. Odpovídá tomu jeho rozloha i cena. Zcela určitě se jedná o ty nejdražší 2 metry čtvereční, které jsme si kdy v životě pronajali. Hmm…a ten luxus a pohodlí! Člověk si tu přijde úplně jako doma – v ušmudlanym kupé ve vlaku Českých drah na lince Praha-Plzeň.
Jedeme dlouho, krajina za okny monotónně ubíhá. Stromy, keře, stromy, stromy, sem tam barák a výjimečně i nějaký malý kopeček. Většinou je to ale spíš placka. Popravdě zatím nejsme Švédskem příliš očarováni. To se ale poměrně rychle změní po příjezdu do naší finální destinace…”Hele sob!” vykřiknu, když spatřím z okna vlaku jednoho chlupáče ležérně okusujícího větvičky bujných keřů u silnice.
Zanedlouho už se kodrcáme z vlaku u turistické stanice Abisko. Spolu s námi se z vlaku sypou i mnozí další horalové. Výjimečně nejsme se svým vzevřením někde za exoty, ba naopak skvěle zapadáme! To je příjemná změna. Teda až na to, že máme nápadně menší batohy, než většina lidí okolo nás. Nejmíň polovina pasažérů působí, jako by se se svýma gigantickýma Fjällräven batohama chystala minimálně na expediční výpravu na Everest….no tak snad jsme něco nepodcenili. Když i můj 70 litrovej Gregory je někde za prcka, je to minimálně podezřelý.
Před tím, než vyrazíme na cestu, zvládneme ještě mnoho věcí – vysomrovat 2 poloprázdné plynové bomby v turistickém centru, vyfotit se u úvodní cedule, přečíst si něco o Národním Parku Abisko a potkat první Čechy.
Hned po několika prvních krocích na trailu opadá šedivý opar pochybností a rozsvěcí se v nás jiskra nadšení a euforie. “Wow, to je nádhera!“, vykřikuju, když naše cesta lemuje břeh burácející řeky s průzračnou smaragdovou vodou. Je příjemný podvečer, jsme tady v nádherné přírodě a jdeme. Prostě jen jdeme…klademe jednu nohu před druhou a do plic nasáváme lahodně chladný a svěží vzduch. A to nám úplně a naprosto stačí k absolutnímu štěstí.
Dobře to a možná ještě trocha rámenu do bříška k večeři 🙂
You can take a train from Stockholm to Abisko with one change in Boden C.
Sweden in not known for being cheap (tiny snack wrap in the train for € 7, a can of beer for € 8)
There’s an outdoor store in Abisko tourist station. You can buy some remaining necessities. (Watch out though, e.g. gas cartridges were out of stock)
It’s that time of the year again….trekking time! And this time we decided to head north – all the way beyond the Polar circle. We are on the train from Stockholm to Abisko – a town in the very northern part of Sweden. We booked our own coupe…feeling truly upper class here :D…Not that the coupe would be that luxurious (actually it’s pretty crappy) but it was quite expensive…definitely the most expensive 2 square meters we have ever rented. We call it “our little Hongkong apartment”; both the price and the area correspond to that.
The ride is long, landscape is passing outside of the window. Trees, bushes, trees, trees, a house and even a small hill once in a while. Most of the time, the land is rather flat. Frankly we are not exactly charmed by the Sweden so far. That is about to change soon after we arrive to the final destination….”Look, there’s a reindeer!”, I shout out as I notice one furry fellow casually chewing on twigs of the bushes next to the road.
And just like that we are exiting the train in the Abisko tourist station. There are many other hikers all around. At least for once, we do not feel different, we are actually fitting in…except for the size of our backpacks. At least half of the people around us with their gigantic Fjällräven packs seem to be heading for an expedition to Mount Everest (at least)…well I hope we haven’t underestimated anything…bacuase when even my 70-liter Gregory pack can be considered “small” (on a comparative basis), something feels a bit odd.
Before we hit the trail, we still manage to do a lot – cadge 2 half-empty gas cartridges in the Abisko tourist station store, take a picture at the starting point, read something about the Abisko National Park and meet the first Czech people.
Right after the first few steps on the trail, the grey cloud of doubt disappears and a spark of joy and excitement ignites. “Wow, it’s so beautiful in here!“, I rejoice as we pass by a river bank. The blustering emeraldine water in it is crystal clear. It is a lovely early evening, we are here, walking in this natural wonderland. Simply walking…placing one foot in front of the other, inhaling the crisp cool air. And that’s all we need, really….All we need to be truly happy. It is already worth it, worth all the long journey up here.
Hopeful Wanderer 