KUNGSLEDEN, DEN 2


Postřehy a souhrn trasy:
  1. V Národním Parku Abisko lze stanovat pouze na určených místech. Později už je možné kempovat kdekoliv.
  2. Komárů i lidí je na trase v srpnu víc než dost. Dá se to ale zvládnout….člověk si na ně zvykne.
  3. Doporučuji přibalit si masku na oči na spaní. Noci jsou dost světlé.

Probouzíme se v řádně zahmyzeném stanu. Přes moskytiéru se na nás snaží dobýt celá armáda krvelačných komárů a mušek. Varovných historek s komáry jsme si před odjezdem přečetli a vyslechli mnoho a tak my jsme na boj připraveni – nadopováni vitamínem B, Fenistil a “klikátko” na štípance v pohotovosti. No snad to s nimi nebude zas až taková tragédie.

Hned od rána nás cesta vede po příjemných rovinkách a dřevěných chodníčcích. Míjíme hned několik stanů, ve kterých se ještě spí. Stanovat tady lze téměř kdekoli (s výjimkou oblasti samotného Národního Parku Abisko, kde by se mělo tábořit pouze na dedikovaných místech). Je to pro nás opravdu nezvyk potkávat tolik spřízněných duší. Většinou chodíme trasy, které jsou o poznání méně frekventované. Docela si ale setkání s jinými hikery užíváme. Je to vcelku příjemný “komunitní” zážitek. Většina lidí je, stejně jako my, teprve na začátku svého putování, takže nálada je obecně skvělá, úsměvy se to všude jen hemží.

Kráčíme zlehka a svižně a užíváme si tu krásu, která nás obklopuje – kopulovité zasněžené vrcholy kopců, křišťálově čistá jezera s ledovou vodou, plody moruše, co chutnají jak mana nebeská a obří houby bez jediné chybičky, u kterých se jen těžko věří, že jsou skutečné (a ne třeba ze sádry :)). Občas je ta přírodní krása sice proložena nějakým bizárním výjevem jako třeba zahozeným sportovním kočárem v křoví (naštěstí bez pasažéra). Ale což…

Tak tohle je prý nejhorší výstup celé trasy“, prohlásí Tomáš když stoupáme do drobného kopečku s celkovým převýšením asi okolo 200 m. Je to až k smíchu, trasa nám zatím připadá opravdu jednoduchá…ale já bych zase tolik nepředbíhala, ono se to jinak mluví po 1. dni a jinak po 12.

Obědovou pauzu i drobným šlofíčkem si vychutnáváme na obřím šutru vedle cesty. Výhled, který si při tom užíváme je neskutečný! Svítí nám slunce a je to prostě absolutní paráda.

Odpoledne procházíme kolem třpytivých tyrkysových jezer. Tomáš se rozhodne se v jednom i smočit. Já si tuto otužovací kratochvíli nechám radši na jindy. Přes jezero je možné nechat se převézt lodí. Není to ale nutné, jde to i obejít kolem jeho břehu. Jdeme teda hezky po svých. Víme, že lodní dopravy si ještě užijeme až až. Cestou potkáváme skupinku Italů, kteří si rovněž dopřávají ledovou koupačku.

Když jezero obejdeme, dorazíme na chatu. Po jedné Cole a místním 3.5% pivko se nám šlape zase o něco líp. Občerstveni pokračujeme dál ještě zhruba 3 km, než dorazíme na loučku, kterou pasujeme na naše dnešní nocoviště.

Večer pozoruju západ slunce za nedalekým kopcem. V dáli hučí vodopád. A nedaleko mě pobíhají hned 2 stádečka sobů. Je to strašně kouzelný.


Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: