Hopeful Wanderer

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 3

Postřehy a souhrn trasy:

I v říjnu tu může být strašlivé horko
Pozor na zmije!
Mohlo by se hodit: “¿Puede/puedes darnos agua, por favor?” (“Můžete/můžeš nám dát vodu, prosím?)”

Dnes ráno se cítím o mnoho odpočatější než po první noci. Jsem ale zmatená. Nevím, kde jsem a rozkoukávám se z bizarního snu – zdálo se mi, že se vedle nás během noci utábořily 4 Japonky. Byli jsme ale najednou na ostrově, kde nás přepadl a zajal Malfoy (ano, ten z Harryho Pottera) s agresivní agamou na rameni….no….prostě haluz. Když se vrátím do reality, opakuji ranní rituál – sedím na skále zabalená do spacáku, snídám a kochám se výhledem na východ slunce. Díky tomu, že jsme včera nakoupili v trevélezské pekárně, si dnes můžeme dopřát vydatnou snídani. Vyrážíme zase až kolem 10.

Kotník mě dnes bolí o něco víc, a tak si cestou zpívám modifikaci písničky “Try” od Pink: “Just because it hurts doesn’t mean you’re gonna die, you gotta get up and hike, and hike, and hike….”

Opět řešíme trable s vodou. Je dost parný den a první potok, který jsme měli mít po cestě, tam prostě nebyl! Jako na další zdroj máme narazit na něco, co se na mapě jeví jako nádrž…za 7 km. Když se k ní konečně doploužíme, zjišťujeme, že je na soukromém pozemku. Vidíme několik lidí – někteří pracují na poli, jiní sklízí rajčata. Nedá se nic dělat, jdeme si pokecat. „Hola. ¿Puedes darnos agua, por favor?“ („Ahoj, můžeš nám dát nějakou vodu?) ptám se snědého mladíka sklízejícího rajčata. Když mi odpoví, jeho šílený přízvuk mě naprosto odzbrojí. Rozumím mu asi tak každé páté slovo a mé sebevědomí ve španělské konverzaci se rázem potápí do temných hlubin zmatku a nechápání. Z toho mála, co jsem pochytila, však usoudím, že tady vodu nemá a že nás posílá někam dál. Ukazuje na místo, kde se cesta stáčí doprava. Máme tam prý hledat něco modrého. Děkujeme mu a vydáme se doporučeným směrem. Když nás zahlédnou lidé pracující na poli, naléhavě na nás začnou pokřikovat a ukazovat na stejné místo, kam nás předtím posílal mladík. Zjevně chápou, o co nám jde. Asi nejsme první. V zatáčce nacházíme modrý barel plný vody. Hadice, kterou se barel napouští je prorostlá řasami. Kousek nad barelem ale najdeme přímo horský pramen (bez řas), ze kterého se voda čerpá. Filtrujeme, doplňujeme všechny lahve a s úlevou pokračujeme dál.

*Cestou obdivujeme flóru (i faunu) Sierra Nevady*

Zanedlouho zastavujeme na oběd. Jen slezeme kousek ze široké prašné cesty a ocitáme se na krásném paloučku s výhledem na údolí. No…krásném….je to tak trochu minové pole kravských bobanců. To nás ale nezastaví. Odkopneme pár seschlých lívanců stranou a už vybalujeme naši hostinu. Jak si tam tak debužírujeme, zaslechneme najednou přibližující se zvonce. Otočím se a spatřím, že se na nás řítí celé obrovské stádo ovcí. Radši se zvedám. Netoužím být udupaná ovcemi. Jakmile nás stádo zmerčí, okamžitě mění kurz. Naštěstí se nás bojí víc než my jeho. Ovce ale nejsou jediná zvířátka, se kterými dnes máme tu čest. Společnost nám na dnešní etapě dělají také krávy, koně, divoké kozy, netopýři, sršáni, kudlanky a jedna zmije.

Celý den jsme vystaveni nemilosrdnému slunci. Odpoledne se výheň stupňuje. Sucho, hoko a nekonečná prašná cesta – to je dnešní den v kostce. Máme v nohách 20 km a přes 1,000 nastoupaných výškových metrů a já mám celkem dost. Musíme však pryč z cesty, tak překonáváme ještě poslední kopec dnešního dne. Tím již ukrajujeme kousek z další etapy GR240 vedoucí k Fuente del Espino.

Na vrcholu kopce je to velmi malebné, ale trvá nám trochu déle najít vhodné nocoviště. Všude je to buď moc zarostlé nebo moc kamenité. Nakonec jsme ale za trpělivost odměněni perfektním pláckem pod vzrostlým stromem nejspíš přímo na “kozí pěšince”. Večeříme při západu slunce. Na menu jsou dnes instantní těstoviny s extra náloží sýýýýýra. Po setmění se snažím ještě pozorovat rodinku divokých koz, která se přišla napást kousek od nás. Usínáme pod zářícími hvězdami a já se opět cítím neskutečně šťastná.

Předešlý den

Zpět na menu

GR240 – SULAYR, DAY 2

Lessons learned and trip summary:

The seaside is visible from Sierra Nevada
Trevélez = last town for the next 7-9 days – buy supplies!
Prepare for 1 km ascent after Trevélez
Save at least 2 hours for a lunch in restaurant

I wake up a bit worn-out. It is 7 am and it’s pitch dark out here. What time does the sun go up? I wriggle out of my sleeping bag. Far above the sea (yes, the seaside is visible from the southern Sierra Nevada hillside) one can already observe the colours of the sunrise. While the sky is pinkish-orange in the east, the moon is still shining tirelessly above our heads. What an interesting contrast. I climb to one of the „pooped“ rocks and bundle myself up with Sir Joseph (my sleeping bag). I’m writing my diary while observing the sunrise. Thomas is still sleeping. The morning is calm….

Do you know the feeling like „somebody’s watching you?“. Exactly that one I got right now sitting on the rock. I start looking around anxiously. When I look left, I suddenly spot that stalker!….Daddy-goat is looking at me with terrified eyes. He’s probably dismayed with the loud red colour of Sir Joseph. Mummy-goat and kids-goats continue grazing peacefully unaware of my presence. We are staring at each other for a little while longer when daddy suddenly commands and this little wild goats family disappears from my sight.

A moment later Thomas is also crawling out of his sleeping bag. We eat a breakfast while enjoying the views. We do not rush. At 9.45 we begin our hike. We can still hear the cow bells as we move on. I’m curious if we see the herd which niggled me all night long….The trail is very comfortable today – flat or downhill most of the time. Seems like we gained our elevation yesterday.

We will reach a town called Trevélez today. The first official stage of the Sulayr trail ends there but would like to go a bit further. Anyways, Trevélez will be the last town for another 7-9 days, so we need to make sure we have enough supplies. We have the last chance to buy something. At around 1 pm a view of a valley with shiny bright white Trevélez opens in front of us. The timing is quite tight. Reaching the town just before siesta (which typically starts at 2 pm), we still manage to catch an opened store.

Just at the border of the town, we meet the second notice board of the trail . What we learn from it is not a very pleasant news. The chill is over and 1 km ascent awaits us on the next stage. We should properly fuel up for that, right? I’m pretty hungry after all. Thomas wants to go for pizza, I would prefer something more traditional but whatever…as long as I get calories, I don’t care that much. We chose a restaurant with outside terrace. We order vino tinto and cerveza (what else) and 2 pizzas. We have a companion – bedraggled young tomcat is observing us curiously. Well, since I’m also quite bedraggled, I think we could be friends. I pet him and play with him for a while. A moment later other guests with their dog come in. This attracts another stray dog. The owner of the restaurant is trying to chase him off repeatedly but without success….What a lively place.

Pizza was really fatty and heavy. Calories intake for today is secured I would say. I wonder how we gonna climb that hill with the full stomachs now. Will we never learn? We are back on the trail at around 4 pm. The lunch takes always a bit longer here. Being no longer blind from hunger, we actually look around and pay attention to what we see. Looks like the signature feature of Trevélez jamón serrano (= typical Spanish dried ham). You can see the typical hanging pork legs everywhere. There’s even a museum. Have you ever seen a museum dedicated to a ham? Well…neither have I. I’m not a big fan of museums but I can imagine visiting this one…

The rest of the day is only about ascent, ascent and ascent. No rest for the wicked…Trevélez disappears from our sight about an hour after our departure. Good bye civilization. Since we left the town, we haven’t met anyone again. When my watches notify me that we have beaten 20 km, we decide it’s enough for today. We find a nice spot on the rocks at the border of the forest and we prepare our cowboy camping again. We camp a lot earlier than yesterday, so there is still a sunlight and we have some spare time for fun and relaxation – reading, writing, stretching the legs.

We go to „bed“ without a dinner….wait! Seriously? That does not sound like me. I’m not sure if I have EVER skipped dinner in my entire life…:D Well, I guess I’m still fully sated with the pizza. Unbelievable…

Previous day

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 2

Postřehy a souhrn trasy:

Ze Sierra Nevady lze dohlédnout až na moře
Trevélez = poslední město na 7-9 dní, dokupit zásoby!
Za Trevélezem následuje kilometrové převýšení
Oběd v restauraci zabere většinou alespoň 2 hodiny

Probouzím se poněkud rozlámaná. Je 7 ráno, přesto je tma jak v pytli. V kolik se tu jako rozednívá? Pomalu se soukám ze svého spacáku. V dáli nad mořem (ano, z jižního svahu Sierra Nevada je možné dohlédnout až na moře) už se začíná obloha zbarvovat do oranžovo-růžova, zatímco nad naší hlavou stále neúnavně šajní měsíc. Zajímavý kontrast. Vyhrabu se na jednu ze “zabobkovaných” skal a zabalím se do Sira Josepha (můj spacák), píšu deník a pozoruju východ slunce. Tomáš ještě pochrupuje. Je úžasně klidné ráno.

Znáte takový ten pocit, že vás někdo sleduje? Tak ten přesně teď mám, jak tam tak sedím na té skále. Začnu se nervózně rozhlížet kolem sebe. Když kouknu vlevo, náhle spatřím toho šmíráka!….Táta kozel na mě hledí vytřeštěnýma očima. Asi ho rozhodil zářivě červený Sir Joseph. Máma koza a děti kůzlátka se zatím nevědomky v klidu pasou. Ještě chvíli na sebe civíme. Po chvíli ale táta zavelí a celá rodinka divokých koz se poklidným tempem odšourá pryč z mého dohledu.

Brzy se již hrabe ze své kukly i Tomáš. Snídáme, kocháme se, nespěcháme. Vyrážíme v 9.45. Zvonce jsou stále slyšitelné, tak jsem zvědavá, jestli po cestě uvidíme to stádo, co mi nedalo spát…. Cesta je příjemná, většinu času po rovině nebo z kopce. Stoupáníčko jsme si asi odbyli už včera. Alespoň na chvíli.

Dnes nás na cestě čeká městečko Trevélez. Tam oficiálně končí první etapa stezky. My ale plánujeme dojít ještě o něco dál. Každopádně Trevélez bude naše poslední město na následujících 7-9 dní. Musíme si tedy dobře rozmyslet, zda máme dostatek zásob. Dnes bude poslední šance něco dokoupit. V jednu hodinu už se před námi otevírá pohled do údolí, kde bíle září Trevélez. Máme to jen tak tak, abychom tam stihli dojít, ještě než nám obchody zavřou před nosem (Ať žije siesta!)

Těsně před městečkem potkáváme druhou ceduli trailu, kde se dozvídáme, že pohodička končí a na další etapě nás čeká kilometrové převýšení. Na to bychom se měli pořádně posilnit, že? Koneckonců už mám hlad jako vlk. Tomáš chce jít na pizzu. Já bych teda radši něco tradičnějšího, ale je mi to vlastně vcelku jedno. Hlavně, že budou kalorie. Usedáme na zahrádku jedné ze zdejších restaurací a objednáváme vino tinto, cervezu (jak jinak) a 2 pizzy. U oběda nám dělá společnost místní umolousaný kocourek. Říkám si, že já už jsem taky pěkně umolousaná, tak si budeme rozumět. Přichází další hosté se psem, jehož přítomnost přiláká dalšího toulavého psa, kterého se paní majitelka snaží několikrát bez úspěchu odehnat. Začíná tu být pěkně živo.

Pizza byla pěkně těžká a mastná. Řekla bych, že kalorický příděl pro dnešek je splněn. Jen jsem zvědavá, jak teď s těmi nacpanými panděry polezeme do kopce. Asi ve 4 vyrážíme zase na cestu. (Obědy jsou tu vždy na dlouho). Teď když už nejsme zaslepeni hladem, tak se i trochu díváme kolem sebe. Zjišťujeme, že Trevélez je město jamónu (jamón serrano = typická španělská sušená šunka). Všude se tu suší vepřové kýty. Jamón pro Trevélez je očividně asi něco jako pivo pro Plzeň. Dokonce je tu i muzeum. Už jste někdy viděli muzeum šunky? No…já taky ne. Muzea moc nemusím, ale návštěvu tohoto bych si dokázala představit.

Po zbytek dne už jen stoupáme a stoupáme. Vypadá to, že žádná rovinka už nás dnes nečeká. Trevélez mizí z dohledu asi po hodince výšlapu. Sbohem civilizace. Od chvíle, co jsme vyšli z města už jsme zase vůbec nikoho nepotkali. Když mi hodinky ohlásí 20 km, rozhodneme se to pro dnešek zapíchnout. Nacházíme pěkné místečko na skalách u hranice lesa a steleme si zase pod širákem. Dnes kempíme o dost dřív než včera, takže se najde čas i na nějakou tu relaxaci – nohy nahoru a chill. Jdu spát bez večeře…Moment!….Vážně? To se mi ale vůbec nepodobá. Ani nevím, jestli se mi to vůbec někdy v životě stalo :-D. Pizza, jak se zdá, byla opravdu výživná. Pořád se cítím nacpaná. Neuvěřitelné….

Předešlý den

Zpět na menu

GR240 – SULAYR, DEN 1

Postřehy a souhrn trasy:

“Hola” = “Ahoj” (neformální)
“Buenos Días”= “Dobrý den” (formální)
Vody je na trailu dostatek
Čistit (filtrovat) vodu!
Stáhnout si offline mapy.cz

Tak se zdá, že jsme konečně oficiálně na GR240 trailu! Jsou zhruba 4 hodiny odpoledne (stále 16. října) a my vyrážíme od první cedule směrem na Trevélez. Pocitově je spíš poledne s ohledem na to, jak do nás paří sluníčko. Prvních zhruba 500 m jdeme po chodníku vedle silnice. Nadšeně štěbetáme a přitom míjíme 2 španělské staříky a 1 stařenku. Všichni se na nás usmívají a zdraví. Nadšeně odpovídám na jejich pozdravy: „Hola, hola“, přičemž mi dochází, že vhodnější (zdvořilejší) pozdrav o 2 generace staršího člověka by bylo spíše „Buenos días/tardes“ (Dobrý den/dobré odpoledne). „Hola“ je přeci jen dost neformální, tak doufám, že jsem je neurazila. No při nejhorším si řeknou: “blbá turistka”.

Brzy dorážíme na odbočku. Jsem ráda, že jdeme pryč ze silnice, nicméně mé nadšení opadá brzy poté, co spatřím prudké stoupání před námi. Cesta vede dooost do kopce. Ten ale naštěstí nemá dlouhého trvání. Postupně se terén vyrovnává a my se víc a víc vzdalujeme rušné silnici a civilizaci. Cesta se mění na příjemnou lesní pěšinku a úporné slunce se přesouvá do našich zad.

Na pochodu nás ale doprovází nevítané společnice…Společnice jménem Obavy. Konkrétně Obavy z nedostatku vody. V lahvích máme asi litr vody každý, ta ale v horku značným tempem ubývá. Obavy se k nám přidaly již během cesty do Pampaneiry, kdy jsme z okýnka autobusu pozorovali jižní svah Sierry Nevady, který působil děsivě vyprahle. Dokonce i kaktusy byly často mrtvolně vysušené a zčernalé. „Vypadá to, že tu moc neprší, co?“, prohlásila jsem. Je fakt, že v tomto ohledu jsme přípravný průzkum značně odflákli. Jen jsme se podívali na mapu, která vyobrazovala spoustu potůčků a řek. Nicméně zda tam reálně všechna ta voda je (a není třeba po 3 měsících parného léta vyschlá), to jsem už nějak nezkoumali. No…brzy budeme mít možnost si to ověřit přímo na vlastní oči. Mapa uvádí, že na první potůček bychom měli narazit zhruba za 4 km. A taky, že jo! Potůček je přesně tam, kde má být. Huráááá. Já se trochu uklidňuji a loučím se s Obavami. „Čau holky, nevracejte se…“. Máme hned 2 dobré zprávy: 1) na mapy.cz je spoleh a za 2) potoky nejsou vyschlé a vody tedy snad bude dostatek.

Dobíráme a filtrujeme vodu. Já zatím zjišťuju, že se mi uvnitř batohu vylila voda z posledního (záložního) zdroje – samotného pytle k filtru Sawyer. Mám tedy dost věcí mokrých. A to včetně péřovky, kterou budu za chvíli rozhodně potřebovat, neboť se zapadajícím sluníčkem začíná znatelně přituhovat. Ach jo, jako by těch kalamit dneska nebylo už dost…Nejprve jsem trochu v pokušení vodu z potoku nefiltrovat (přeci jen jsme v horách, ne?). Ale opatrnost mi nakonec nedá. Po ochutnání vody později jsem však rozhodně ráda, že jsme ji přefiltrovali. I tak je taková….bahínková….Navíc později zjišťujeme, že se tu všude pohybují početná stáda krav a jiného zvířectva, které rádo kálí všude okolo sebe. A když říkám všude, myslím opravdu VŠUDE (tedy i do vodních zdrojů). Každému bych tedy rozhodně doporučila VŽDY vodu před konzumací přefiltrovat či jinak ošetřit. I ta nejčistěji vypadající voda může být kontaminovaná.

Pozorujeme krásný západ slunce. Je sedm hodin večer, denní světlo rychle ubývá a nastupuje zima. Zatímco ještě před chvílí jsem se potila v tílku a nevěděla, jak se schladit, teď navlíkám mikinu, péřovku, čepici a rukavice. Měli bychom rychle najít první nocoviště. U potoka ale spát nechceme, tak jdeme ještě dál.

Zanedlouho jsme donuceni vytáhnout čelovky. To mě teda nenapadlo, že hned první den zažijeme “night hike” (noční pochod) :). Brzy nacházíme plácek přímo u cesty. V Česku nikdy přímo u cesty nekempím, ale tady si to snad můžeme dovolit. Za celou dobu, co jsme sešli ze silnice, jsme ještě nikoho nepotkali. V těsné blízkosti našeho plácku jsou značně „zabobkované“ skály. „Co je to za bobky?“, uvažuju. „Krysí? To snad ne…“ Každopádně jsou jich tu stovky. Tak doufám, že nás v noci nepřijdou jejich producenti obluzovat. I přes toto riziko se rozhodneme nestavit stan (částečně z lenosti a částečně proto, že chci čučet na hvězdy). Vybalujeme tedy karimatky, spacáky a žďáráky a uléháme pod širák. Usínáme za zvuku zvonců. Někde poblíž je evidentně stádo. Jsem z toho popravdě dost nervózní. Zvonce se v pravidelných intervalech rozeznívají a zase utichají během celé noci. „Copak ta zvířata nikdy nespí?“ Kdykoli se rozezní, rozbuší se mi srdce a v polospánku dumám, jestli se stádo náhodou nepřibližuje. Měsíc svítí jako o život. Noc je jasná noc a můj spánek je mělký, neklidný a nekvalitní.

Zpět na menu

Galerie

GR240 – SULAYR, DAY 1

Lessons learned and trip summary:

“Hola” = “Hi” (informal)
“Buenos días/tardes”= “Hello”/”Good afternoon” (formal)
There’s enough water on the trail
Filter (purify) the water!
Download offline maps – Mapy.cz

So…it seems we are finally standing on the official GR240 trail! It is 4 p.m. and we depart from the first notice board in the direction of Trevélez. The sun is shining and burning us alive. It feels more like a midday. The first 500 m is a road walk. We are meeting 2 Spanish old men and 1 old woman on the way. They greet us with a friendly smile. “Hola, hola”, I reply enthusiastically. A moment later I realize that a more suitable greetings of a person who is about 2 generations older would probably be: “Buenos días/tardes”. “Hola” is a bit too informal perhaps….Well, I hope I did not offend them. Worst case they will think: “What a dumb tourist!”.

When we arrive on a branch, I’m really glad that we are leaving the road. Nevertheless, my excitement fades away the moment I notice what is in front of us…..Ascent…what else :). The hill is luckily quite short though. The terrain is soon getting flatter again and we are getting further and further away from the road and the civilization. The trail turns into a pleasant forest path, the inclement sun moves behind our backs and suddenly it just feels really good to be here.

*with the Sulayr* *sign an*d *sun behind our backs*

We do have unwanted companions though. Companions called the „Worries“. More precisely Worries of water scarcity. By now, each of us has about a litr of water left. But in the hot weather, the water disappears quickly. Worries joined us already on the way to Pampaneira when we were looking out of the bus window, observing the southern hillside of Sierra Nevada which seemed pretty dry. Even cactuses that we saw were deadly black and torrid. “It seems that it doesn’t rain often here, right?“ I said. Truth is we underestimated our pre-departure research in this respect. We just looked at the map and saw many streams and rivers, therefore we assumed that water should not be an issue. The possibility that the water sources might actually be dried out after 3 months of sultry summer did not occur to us. Well, we will soon have a chance to see with our own eyes whether water might be an issue. The map says we should encounter a small stream in about 4 km. And yes! The stream is there. Exactly where it is supposed to be. I calm down a little and say good bye to Worries for now: “Bye girls, don’t come back…” There are two good news: 1) It seems that Maps.cz are reliable and 2) streams are not dried out, so there should hopefully be enough water.

I found out another unpleasant surprise of the day – the leftover water that I had stored inside my backpack spilled and I have many wet things now (including the feather jacket which will be definitely needed soon)….Yeaaah! It’s becoming really cold as the sun goes down. We filter the water from the stream and fill our bottles. I’m a bit tempted not to filter (we are in the mountains after all, no? The water should be clean). But eventually I do filter. After tasting the water later on, I’m really glad that I did. It tastes a bit…muddy….Furthermore, as we find out later on, these mountains are full of cattle and other animals that like to poop all around. And when I say all around, I mean ALL AROUND (into the water sources too). I would definitely recommend everyone to ALWAYS filter or somehow purify the water before consuming it. Even the purest-looking water can be contaminated.

We are observing a beautiful sunset. It is 7 pm, the day light is disappearing quickly and cold is coming. Few minutes ago I was sweating heavily in a top and shorts and did not know how to cool myself down and suddenly I’m forced to put on my hoodie, my feather jacket as well as my hat and gloves….Crazy! We should quickly find our camping spot for tonight. As we don’t want sleep close to the stream, we continue a bit further…

Very soon we have to take out our headlamps. It would not occur to me that right on the first day will we experience a night hike :). We find a spot right next to the trail. In my country (Czech Republic) I never ever camp right next to the path but I think here we can afford it. We haven’t met anyone since we left the road. There are small rocks covered in small poops in close proximity to our chosen camping spot. “Whose droppings are these?” I’m thinking. „Rats’? Hopefully not…“Anyways, there are hundreds of them…So I hope that their producers won’t come visit us during the night. We decide to take that risk and decide not to build a tent (partly due to a laziness and partly because I want to stargaze). We unpack our sleeping pads and sleeping bags and begin our first official cowboy camping. As we are falling asleep, we hear cowbells. There must be a herd nearby, which makes me a bit nervous frankly speaking. Cowbells are ringing and going quiet, ringing and going quiet in quite regular intervals. Whenever they start ringing my heart starts beating fast and my half-asleep, half-awake mind wonders whether the herd is coming closer or not. The moon shines like crazy. The night is very bright and my sleep very light, fitful and poor in quality.

Previous day

Gallery

GR240 – SULAYR, DAY 0

„We’re here!!“ I grin at Thomas and take three hesitant steps to get out of the bus. My knees are buckling slightly under the weight of my backpack. It is 16th October, 2019 and we have just arrived to a small mountain village – Pampaneira. From there we will shortly continue to a neighbouring village – Capileira. In order to reach it, we will have to conquer the first elevation gain of around 500 meters. In Capileira we will officially start our journey – our trail – long distance trail GR240 also known as „Sulayr trail“ which stretches around the Sierra Nevada mountain range in Andalusia, southern Spain.

We take a short while to find our bearings and we begin our search for what could be considered a „centrum“ here. It is 2 p.m. and I’m quite hungry. That’s a dangerous situation…when hungry I can be a pain in the ass. For that reason, my travel (as well as life) partner is typically forced to follow a simple rule: „First we eat than we do everything else“. The mission is hence clear – find a restaurant for the lunch asap. Nevertheless, first we want to pass by one of the three main info points on this trail, which should be located here – in Pampaneira. Unfortunately turns out that we are too late. They’ve just closed (at 2 p.m. which is a standard closing time here in Spain and the beginning of the well-known siesta). Too bad…no information for us, no paper map for us…the modern technologies will have to do.

On the way to Mesón Rural Alberto – our chosen lunch place – we admire the beauty and cosiness of Pampaneira. Honestly we are quite surprised as we had no expectations whatsoever. Shiny white houses, little streams of crystal-clear water running through steep narrow streets, fountains with mountain springs surrounded by catchy legends, shops with hand woven carpets and homemade marmalades. Sitting at the lunch table looking at the menu an interesting dish catches our attention…

Mmm…sounds interesting but I think we will stay conservative and order Vino tito (red wine), Cerveza (beer), traditional Gazpacho, Tortilla (watch-out! In Spain „tortilla“ stands for an egg omelette, not the wheat/corn flatbread you may expect) and typical local dish – Plato Alpujarreño (plate with the selection of local sausages – chorizo, jamón, blood sausage served with potatoes mixed with eggs and peppers). After eating all that we are so full that we can’t even handle a dessert (I was especially curious about the typical Flan de leche (milk pudding)). Maybe next time then…We are finishing with a shot of freebie super-sweet digestive Chupito and we are on our way.

The beginning of the hike is already quite tough. We have not even left Pampaneira yet and we are already sweating and breathing heavily. The food in my belly turns into a rock. The streets are really steep. Reeeeally steep. After finally leaving the village we continue on a grassy path and a beautiful view on Capileira (our short-term aim yet long-term start) opens up in front of us.

And suddenly it happens – sharp pain and before I know it I’m laying on the ground squished on my backpack choking as my chest strap is digging into my throat. “What the f….?“ I’m shocked but I’m starting to realize what happened. I know it well….this kind of pain. It comes from my left ankle – yes, it is sprained…and not just a little. On top of that my right knee is burning from abrasion. I can feel the tears running down my face and the sweat on my forehead. “Fuck!“ I yowl. I’m pissed….At the whole world but most of all at myself. The uncontrolled stream of thoughts begins to flow through my head: “How the heck could this happen? How can you sprain your ankle right on the first kilometre which is not even yet the first kilometre of the trail itself? The trail you were saving your vacation days for the whole year? The trail that’s out there yet to be explored and experienced? Such an adventure ahead that you’re gonna miss thanks to your stupidity”….Enough! I cut the inner voice in my head and stand up uncertainly with the help of Thomas. OK, good, it hurts but I can stand on it. Hopefully it will work. It has to….Giving up now before we even begin is NOT an option!…No way…And so it happened that already on the first kilometre we are unpacking the aid kit and I’m bandaging my feet.

*On the way from Pampaneira to Capileir*a

As we are continuing, I keep repeating in my head: “It’s gonna be OK, it’s gonna be OK, it’s gonna be OK“…But still, I can’t really suppress the negative thoughts. The world around me suddenly stops existing, I’m fully focused on holding back the desperate tears. In Bubion – tiny little village between Pampaneira and Capileira – I’m losing my ground after all. I sit on a pavement which is totally covered in bird’s poop (I don’t care at that moment) and I burst into tears. I feel desperate. I was looking forward to this so much that I can’t imagine stopping now and spending the vacation by laying on the beach for instance – that’s not what I came here for. In addition I’m trying to figure out the meaning of this event. I sort of believe that everything happens for a reason. So what the hell? Is the Universe trying to discourage us from this journey? Is it a sign that we should give up? Or is it a first “will strength” test? I’m confused. Confused and hopeless. No! I won’t give up. Not that early. As long as I can stand and walk, I will walk. And so we walk. Due to this bigger problem with my ankle, I’m totally forgetting about the weight of my backpack and also about the awfully uphill path.

After arriving to Capileira, I’m heading right to the pharmacy. With the use of “Spanglish” and pantomimic body language I’m trying to explain what my problem is. The pharmacist finally makes a sound of realization: “Aaah” and reaches out for the blister plasters. Well, that did not work. Time for a higher calibre then – Google Translator (thanks God for the modern technologies!). Finally we come to an understanding and I’m leaving the pharmacy with a curative gel for effusions.

We are continuing without further delay and very soon we are reaching the first notice board of the Sulayr trail which offers a structured information about our first stage. My desperation is replaced by euphoria – we are here. We are at the beginning of our journey. Let’s do it!

Gallery

GR240 – SULAYR, DEN 0

„Jsme tady!!“ Zakřením se na Tomáše a třemi váhavými kroky vyklopýtám z autobusu s batohem, pod jehož vahou se mi lehce podlamují kolena. Je 16. října 2019 a my právě dorazili do horské vesničky Pampaneira, odkud zanedlouho zamíříme do sousední, o necelých 500 m výše položené vesničky jménem Capileira. Tam oficiálně zahájíme naše putování – náš trek – dálkový trek GR240 známý též jako „Sulayr trail“ vedoucí okolo pohoří Sierra Nevada v Andalusii v jižním Španělsku.

Když se trochu rozkoukáme, začínáme pátrat po něčem, co by se dalo označit jako „centrum“. Jsou 2 hodiny odpoledne a já mám poměrně velký hlad. Kdo mě zná možná ví, že to se mnou v tomto ohledu není úplně jednoduché. Zpravidla je totiž můj cestovní (i životní) parťák nucen řídit se heslem: „First we eat, than we do everything else“ („Nejdřív jíme, pak děláme všechno ostatní“). Mise je tedy jasná – najít co nejdříve restauraci na oběd. Předtím se ale ještě chceme zastavit v jednom ze tří oficiálních informačních středisek na tomto trailu, které se má nacházet právě zde – v Pampaneiře. Bohužel však zjišťujeme, že nám zavřelo přímo před nosem – ve 2 odpoledne, což je zde ve Španělsku standardní zavírací doba a začátek proslulé siesty. Tak nic, informace nebudou, tištěná mapa nebude….budeme se muset spolehnout pouze na moderní technologie.

Cestou do Mesón Rural Alberto, který jsme si vybrali pro dnešní oběd, obdivujeme malebnost Pampaneiry. Upřímně jsme z ní zaskočeni, neboť jsme vlastně neměli žádná očekávání. Zářivě bílé kamenné domy, strmé úzké uličky, jimiž protékají potůčky průzračné vody, kašny s horskými prameny opředené poutavými legendami, krámky s ručně tkanými koberci a domácími marmeládami. Když usedneme k obědu, pobaví nás, jaké zajímavé pokrmy se dají najít na zdejším menu…

Je libo “dítě na česneku s mandlovou omáčkou”?
(#ztracenovpřekladu)

Hmm…zní to zajímavě, ale myslím, že zůstaneme spíš konzervativní a objednáme si Vino tinto (červené víno), Cerveza (pivo), tradiční Gazpacho, Tortillu (pozor ve Španělsku znamená „tortilla“ vaječná omeleta, nikoli pšeničká/kukuřičná placka, jak by se dalo očekávat) a typický lokální pokrm – Plato Alpujarreño (talíř plný místních uzenin – chorizo, jamón a jelito – doplněný o brambory s vajíčkem a paprikou). Jsme nacpaní a mě bohužel nezbývá místo na typický dezert – Flan de leche (mléčný puding). Tak snad příště. Na závěr dostáváme přehnaně sladké digestivum Chupito jako pozornost podniku a po něm již jdeme na věc.

Začátek výšlapu je drsný. Ještě jsme ani nevylezli z Pampaneiry a už se začínáme pěkně potit a funět. Jídlo se v žaludku mění na kámen. Uličky jsou opravdu příkré. Opravdu hoooodně příkré…Pomalu opouštíme vesničku a pokračujeme po úzké travnaté pěšince, přičemž se před námi otevírá výhled na Capileiru – krátkodobý cíl a zároveň dlouhodobý start.

A pak to přijde – ostrá bolest a než se naděju, válím se na zemi rozpláclá na svém batohu, prsní popruh se mi zarývá do hrdla a škrtí mě. „Co to….k sakru?“ Jsem v šoku, ale už trochu tuším, co se stalo…Už to totiž znám. Ohnisko bolesti je v kotníku na levé noze – ano, zvrkla jsem si ho…a ne málo. K tomu se přidává pálení sedřeného kolene na pravé noze. Cítím, jak se mi po tváři linou slzy a po čele pot. „Kurva!“, zaskučím. Jsem naštvaná. Na celý svět, ale nejvíc sama na sebe a v hlavě se mi strhne nekontrolovatelný proud myšlenek: „Jak se to doprčic mohlo stát? Jak si sakra můžeš zvrknout nohu hned na prvním kilometru, který ani není prvním kilometrem trailu? Toho vysněného trailu, na který si celý rok šetříš dovolenou? Toho tak očekávaného trailu, který chceš prozkoumat? Trailu, který ti má přinést spoustu zážitků a dobrodružství?“ „A dost!“, utínám vnitřní hlas a pomalu a nejistě se s pomocí Tomáše zvedám. Dobrý, bolí to, ale postavit se na to můžu. Snad to půjde….Musí to jít….Vzdát to dřív, než vůbec začneme, nepřipadá v úvahu…Ani náhodou…A tak došlo k tomu, že hned na prvním kilometru tasíme lékárničku a já si obvazuji nohu.

Jdeme dál. „To půjde, to půjde, to půjde“, opakuju si. Ale stejně se nemůžu ubránit chmurným myšlenkám. Přestávám vnímat výhled i prostředí, kterým procházíme a soustředím se na zadržování zoufalých slz. V Bubionu – malinké vesničce ležící mezi Pampaneirou a Capileirou mi ale ujíždí nervy. Sedám si na patník, který je zahalený v ptačím trusu (v tu chvíli je mi to jedno) a propukám v usedavý pláč. Jsem zoufalá. Nedokážu si představit, že to v tuto chvíli odpískáme a pojedeme se třeba válet na pláž. Proto jsem sem nepřijela. Ale nedokážu odhadnout, jestli budu moct normálně chodit. K tomu se snažím rozluštit, zda má tato událost nějaký hlubší význam. Tak nějak věřím, že všechno se děje z určitého důvodu. Tak co má být sakra tohle? Snaží se mě nějaká vyšší síla odradit od této výpravy? Je to znamení, že se na to máme vykašlat? Nebo je to první zkouška vůle? Jsem zmatená. Zmatená a zoufalá. Ne! Prostě to nevzdám. Ne takhle rychle. Dokud můžu stát a chodit, tak půjdu. A tak jdeme. Jdeme a já díky většímu problému zcela zapomínám na tíhu batohu i na to, že cesta je stále nepříjemně do kopce….

Když dorazíme do Capileiry, mé kroky vedou do lékárny, která je kupodivu otevřená. V ní se ochotnému pánovi snažím španglicko-pantomimicky vysvětlit, co mám za problém. “Aaah”, vydá ze sebe chápavě, sahne pod pult a podá mi náplasti na puchýře. Hmm….tak to nevyšlo. Nasazuji tedy silnější kalibr – Google Translator (ještěže máme ty technologie!). Nakonec se dorozumíváme a já odcházím s hojivým gelem na výrony.

V Capileiře už se jinak nezdržujeme a brzy docházíme k první ceduli Sulayr trailu, která nabízí přehledné informace k naší první etapě. Vlnu zoufalství střídá vlna euforie – jsme tu. Na našem začátku. Tak do toho!

Zpět na seznam