„Jsme tady!!“ Zakřením se na Tomáše a třemi váhavými kroky vyklopýtám z autobusu s batohem, pod jehož vahou se mi lehce podlamují kolena. Je 16. října 2019 a my právě dorazili do horské vesničky Pampaneira, odkud zanedlouho zamíříme do sousední, o necelých 500 m výše položené vesničky jménem Capileira. Tam oficiálně zahájíme naše putování – náš trek – dálkový trek GR240 známý též jako „Sulayr trail“ vedoucí okolo pohoří Sierra Nevada v Andalusii v jižním Španělsku.
Když se trochu rozkoukáme, začínáme pátrat po něčem, co by se dalo označit jako „centrum“. Jsou 2 hodiny odpoledne a já mám poměrně velký hlad. Kdo mě zná možná ví, že to se mnou v tomto ohledu není úplně jednoduché. Zpravidla je totiž můj cestovní (i životní) parťák nucen řídit se heslem: „First we eat, than we do everything else“ („Nejdřív jíme, pak děláme všechno ostatní“). Mise je tedy jasná – najít co nejdříve restauraci na oběd. Předtím se ale ještě chceme zastavit v jednom ze tří oficiálních informačních středisek na tomto trailu, které se má nacházet právě zde – v Pampaneiře. Bohužel však zjišťujeme, že nám zavřelo přímo před nosem – ve 2 odpoledne, což je zde ve Španělsku standardní zavírací doba a začátek proslulé siesty. Tak nic, informace nebudou, tištěná mapa nebude….budeme se muset spolehnout pouze na moderní technologie.
Cestou do Mesón Rural Alberto, který jsme si vybrali pro dnešní oběd, obdivujeme malebnost Pampaneiry. Upřímně jsme z ní zaskočeni, neboť jsme vlastně neměli žádná očekávání. Zářivě bílé kamenné domy, strmé úzké uličky, jimiž protékají potůčky průzračné vody, kašny s horskými prameny opředené poutavými legendami, krámky s ručně tkanými koberci a domácími marmeládami. Když usedneme k obědu, pobaví nás, jaké zajímavé pokrmy se dají najít na zdejším menu…
(#ztracenovpřekladu)
Hmm…zní to zajímavě, ale myslím, že zůstaneme spíš konzervativní a objednáme si Vino tinto (červené víno), Cerveza (pivo), tradiční Gazpacho, Tortillu (pozor ve Španělsku znamená „tortilla“ vaječná omeleta, nikoli pšeničká/kukuřičná placka, jak by se dalo očekávat) a typický lokální pokrm – Plato Alpujarreño (talíř plný místních uzenin – chorizo, jamón a jelito – doplněný o brambory s vajíčkem a paprikou). Jsme nacpaní a mě bohužel nezbývá místo na typický dezert – Flan de leche (mléčný puding). Tak snad příště. Na závěr dostáváme přehnaně sladké digestivum Chupito jako pozornost podniku a po něm již jdeme na věc.
Začátek výšlapu je drsný. Ještě jsme ani nevylezli z Pampaneiry a už se začínáme pěkně potit a funět. Jídlo se v žaludku mění na kámen. Uličky jsou opravdu příkré. Opravdu hoooodně příkré…Pomalu opouštíme vesničku a pokračujeme po úzké travnaté pěšince, přičemž se před námi otevírá výhled na Capileiru – krátkodobý cíl a zároveň dlouhodobý start.
A pak to přijde – ostrá bolest a než se naděju, válím se na zemi rozpláclá na svém batohu, prsní popruh se mi zarývá do hrdla a škrtí mě. „Co to….k sakru?“ Jsem v šoku, ale už trochu tuším, co se stalo…Už to totiž znám. Ohnisko bolesti je v kotníku na levé noze – ano, zvrkla jsem si ho…a ne málo. K tomu se přidává pálení sedřeného kolene na pravé noze. Cítím, jak se mi po tváři linou slzy a po čele pot. „Kurva!“, zaskučím. Jsem naštvaná. Na celý svět, ale nejvíc sama na sebe a v hlavě se mi strhne nekontrolovatelný proud myšlenek: „Jak se to doprčic mohlo stát? Jak si sakra můžeš zvrknout nohu hned na prvním kilometru, který ani není prvním kilometrem trailu? Toho vysněného trailu, na který si celý rok šetříš dovolenou? Toho tak očekávaného trailu, který chceš prozkoumat? Trailu, který ti má přinést spoustu zážitků a dobrodružství?“ „A dost!“, utínám vnitřní hlas a pomalu a nejistě se s pomocí Tomáše zvedám. Dobrý, bolí to, ale postavit se na to můžu. Snad to půjde….Musí to jít….Vzdát to dřív, než vůbec začneme, nepřipadá v úvahu…Ani náhodou…A tak došlo k tomu, že hned na prvním kilometru tasíme lékárničku a já si obvazuji nohu.
Jdeme dál. „To půjde, to půjde, to půjde“, opakuju si. Ale stejně se nemůžu ubránit chmurným myšlenkám. Přestávám vnímat výhled i prostředí, kterým procházíme a soustředím se na zadržování zoufalých slz. V Bubionu – malinké vesničce ležící mezi Pampaneirou a Capileirou mi ale ujíždí nervy. Sedám si na patník, který je zahalený v ptačím trusu (v tu chvíli je mi to jedno) a propukám v usedavý pláč. Jsem zoufalá. Nedokážu si představit, že to v tuto chvíli odpískáme a pojedeme se třeba válet na pláž. Proto jsem sem nepřijela. Ale nedokážu odhadnout, jestli budu moct normálně chodit. K tomu se snažím rozluštit, zda má tato událost nějaký hlubší význam. Tak nějak věřím, že všechno se děje z určitého důvodu. Tak co má být sakra tohle? Snaží se mě nějaká vyšší síla odradit od této výpravy? Je to znamení, že se na to máme vykašlat? Nebo je to první zkouška vůle? Jsem zmatená. Zmatená a zoufalá. Ne! Prostě to nevzdám. Ne takhle rychle. Dokud můžu stát a chodit, tak půjdu. A tak jdeme. Jdeme a já díky většímu problému zcela zapomínám na tíhu batohu i na to, že cesta je stále nepříjemně do kopce….
Když dorazíme do Capileiry, mé kroky vedou do lékárny, která je kupodivu otevřená. V ní se ochotnému pánovi snažím španglicko-pantomimicky vysvětlit, co mám za problém. “Aaah”, vydá ze sebe chápavě, sahne pod pult a podá mi náplasti na puchýře. Hmm….tak to nevyšlo. Nasazuji tedy silnější kalibr – Google Translator (ještěže máme ty technologie!). Nakonec se dorozumíváme a já odcházím s hojivým gelem na výrony.
V Capileiře už se jinak nezdržujeme a brzy docházíme k první ceduli Sulayr trailu, která nabízí přehledné informace k naší první etapě. Vlnu zoufalství střídá vlna euforie – jsme tu. Na našem začátku. Tak do toho!
Hopeful Wanderer 